Z celého srdce
1. IN MEDIAS RES -
Kněz táhne s sebou tisíce duší - k věčnému cílí anebo k věčnému zavržení.
Shromažďování podkladů pro poznání světecké osobnosti P. Šuránka jen potvrdilo, že jde o kněze, který „silně a šťastně ovlivnil mnoho kněžských ročníků, a tím celou arcidiecézi. A veškeré působení podložil modlitbou a utrpením" (ThDr. Vaňák).
Poslyšme, jak na tohoto vynikajícího vychovatele kněží vzpomíná jeden absolvent:
Nevím, do jaké míry bude užitečné, co jsem si vybavil z doby, kdy jsme začínali v Olomouci na obnovené CM fakultě.
Bylo to v září 1968, politická situace byla těžká a složitá, přesto práce na obnově semináře a fakulty byla ve znamení velké cílevědomosti a nadšení. Velkou postavou byl jistě Dr. D., který dokázal vytvořit prostředí důvěry a domova. Nešlo ani tak o přísnou disciplínu, jako o radostný podíl všech na společném díle. Každý přece věděl, proč tam přišel. Na tomto pojetí měl jistě skrytý podíl i Otec Antonín, náš spirituál (duchovní vůdce). Zřejmě vystihl, co je důležité v dané situaci. Vzpomínám si, jak k nám poprvé promluvil. By|o to krátké úvodní slovo. Zmínil se o tom, že mezi jeho generací a naší je jistě složitý předěl, a tak, abychom k sobě navzájem našli cestu porozumění a důvěry, řiďme se heslem: »Věříme vám, věřte námi"
P. spirituál se jevil jako člověk skromné, nenápadné, zato však neotřesitelné pevnosti víry a kněžství. S odstupem času jsem osobně pochopil, že celá síla svatosti zřejmě spočívá v tom, aby člověk žil jedinou myšlenkou, do níž je zcela koncentrován, kterou je zcela pohlcen, které podřídí všechno. Byla to bytostná a celoživotní koncentrace k jedinému cíli: Bůh, Kristus, Církev, v čemž spočívala úžasná síla kněžství Otce Antonína. Proto bylo jeho dílo tak požehnané. Nikdy jsem ho neslyšel hovořit nebo se bavit na nějaké jiné, světské, nenáboženské téma. Všechno to vždy brzy významově ústilo k tomu podstatnému.
V nás mladých tehdy kvasilo mnoho otázek souvisejících s tím, jak pomoci světu, tolik odcizenému duchovním hodnotám, k přijetí evangelia, jak donést Krista dnešním lidem, jakým druhem hlásání Ho „přesadit" do nových způsobů myšlení, struktur a situací, aby to lidi chytlo, aby nedocházelo k nedorozuměním. Přímo na toto téma Otec Antonín odpověď nedával, snad to bylo spíše úkolem pastorální teologie. Přesto s odstupem času poznávám, že nám Otec spirituál dal mnohem víc, totiž ne slova, ale osobní a živý příklad celostního kněžství, svatého kněžství. A to je ve všech dobách svědectvím nejvěrohodnějším.
Novinkou v semináři byl samozřejmě televizor. Při sledování zápasů z hokejového mistrovství šel P. spirituál na první přenos s námi. Pozměnil kvůli tomu denní program a začátek večerních modliteb. Nakonec, když dával požehnání, zahrnul do něho i ty hokejisty, kteří se chystají hrát svůj zápas. Byla to chvíle, v níž se projevila velkorysá síla jeho srdce.
Přenos ho asi příliš nevzrušil, ale spíš bylo důležité, že i v tomhle chtěl být s námi. Pak už na televizi nechodil, čímž nám zcela beze slov naznačil otázku, do jaké míry jsme odpovědni za vzácný čas svěřeného života, i za hodiny strávené před televizorem. Později řekl při punktech (bodech pro rozjímání): »Vaším televizorem ať je svatostánek!" - Není třeba rozebírat, jaká pravdivá hloubka je skryta v těch slovech.
Kdykoli jsme ho šli osobně navštívit, začínal modlitbou každý rozhovor. Zdálo se nám to na první pohled možná nepřirozené, dnes ovšem se to učím dělat také, protože to pomáhá, abychom v každém detailu svého denního úsilí se orientovali na Boží přítomnost a na Jeho vůli a neupadli do plýtkosti vlastní důležitosti.
Vzpomínám si, že jsem si jednou koupil v cizojazyčném knihkupectví v Olomouci za dost peněz knihu Unsere liebe Frau, obsahující reprodukce mnoha o mnoha obrazů Panny Marie od vynikajících malířů různých věků a národů. Ukázal jsem ji P. spirituálovi a ten mi ji druhý den vrátil se slovy: Je to krásná kniha, přesto mě však naplnila smutkem, protože ani ten největší a nejpovolanější mistr nemůže vystihnout tu krásu, kterou tušíme v Panně Marii. Člověk je tvor porušený, je mimo tu krásu, a i když dokáže v portrétu P. Marie ztělesnit všechny rysy lidské krásy, kterou nachází v lidech kolem sebe, nestačí to. Ona, Maria, je dokonale bezhříšná, je nekonečně krásnější, než je kdokoli z lidí schopen spatřit a zachytit .....
Silným zážitkem bylo požehnání Otce Antonína. Kněžskému žehnání přikládal velkou důležitost. Nikdy jsem nikoho neviděl a neslyšel žehnat s takovým zaujetím. Bylo to požehnání široké, zahrnující všechny zájmy Boží ve všech a ve všem, zahrnující dějiny církve i národa od minulosti do budoucnosti, požehnání dovolávající se přímluv světců, požehnání, v němž se na nic nezapomnělo. Naposled mi Otec spirituál požehnal, už jako knězi v P. Byl to již starý člověk, ale stále z něj vyzařovala ta obdivuhodná pevnost a síla jeho svatého kněžství.
Člověk, který přijal jeho požehnání, odcházel pohnut, posílen a obdarován.
Důležitější než to, co o něm napíšeme, bude zřejmě to, co z jeho příkladu ve svém vlastním kněžství ztělesníme.
Tolik on. - Obdobně i pro nás platí: nejdůležitější bude to, co z dokonalého příkladu Otce Antonína zapůsobí na náš vztah k Bohu, na jeho prohloubení.
(II. - 47)
Antonín se narodil 29. května 1902 právě v tu dobu, kdy u jejich domu čp. 28, kde byl oltáříček, žehnal kněz Nejsvětější svátostí oltářní o průvodu Božího Těla. Dali ho pokřtít hned ten den - a potom žil životem vesnického chlapce, ministroval a kněz svaté paměti P. Antonín Man vybízel otce, aby jej dal na studia, že je nadaný a hodný.
Roku-1915, kdy jsem měl asi rok a on třináct, naše maminka nesly mne na zádech na pole. Tam se o mne měl starat Antonín. Protože jsem plakal po mamince, on vynalézavým duchem dal si na hlavu i maminčin šátek a oblékl její sukně, a tak mne uklidnil a choval v náručí, nebo houpal se mnou v „kolébači", tj. v trávnici uvázané mezi dvěma stromy. Při tom „kombélání“ říká maminka, měl Antonín v ruce knihu a učil se nebo četl. Byl už student po 1. ročníku gymnasia v Uherském Hradišti.
První vzpomínka na něho, která mi utkvěla z mých předškolních let. ti. někdy z roku 1918 nebo později, byly prázdniny, pěkný den plný slunce. On přišel ze studií, vzal mne s sebou k lesíku na kopec nad vesnicí Ostrožská Lhota, naše rodiště. Byl pěkný pohled na vesnici pod námi, tráva svěží, sedlí jsme si a on četl nějakou knihu.
(I. - 3)
Další:
To už jsem začal chodit do obecné školy (1920). Stařeček, jeho otec, každou středu šel pěšky do Ostrožské Nové Vsi na vlak a nesl s sebou v ranci na zádech bochník chleba bytné, kde Antonín bydlel; někdy jsem šel kus cesty se stařečkem k vlaku
(I. - 6)
Jiná osoba vzpomíná, co vyprávěl: Když »onemocněla mamička", on jako chlapec utíkal s pláčem na Antonínek ke studánce pro vodu. Celou cestu se hlasitě modlil a dal vodu mamičce s nepřemožitelnou důvěrou, že ji uzdraví. - A uzdravila!
(I. - 27)
Opět jiná osoba říká: K dokreslení školní docházky na obecné škole v jeho rodné Ostrožské Lhotě přidávám to, co mně vyprávěl jeho bratr Josef:
Tonek byl výborným žákem, tatíček na doporučení učitele a kněze ho přihlásili na měšťanku do Uherského Ostrohu, vzdáleného asi 6 km.
Když i tam s výborným prospěchem ukončoval školu, objevil se před prázdninami v domě čp. 28 P. Bedřich Vašek, katecheta uherskoostrožský, pozdější profesor na CM fakultě v Olomouci.
»Tatínku, co s Vaším synkem Antonínem zamýšlíte?"
.Půjde do učení!" »A co, když by šel na gymnasium do Hradiště?"
„Na to nemáme peněz!" „O to se nestarejte, pomohu Vám!"
Tak vlastně P. Bedřich Vašek má velkou záslu-
hu, že nadaný můj bratr Tonek se dostal na gymnasium, kde si kondicémi hlavně u židovských spolužáků a žáků gymnasia přivydělával k zaplacení bytu u Zelnitiusů a k zakoupení knih.
(IV. - 42)
Na gymnasiu.
Jeho bratr mi vypravoval, že Antonín byl velmi oblíbený u spolužáků i profesorů. Jen jeden profesor ho neměl v lásce, protože Antonín nikdy neskrýval své náboženské přesvědčení a ptof. Fišer se s Církví a s Bohem rozešel. Po ukončení studia na gymnasiu 1922 se šel Antonín se svými profesory rozloučit a poděkovat za vše, čím přispěli k jeho širšímu vzdělání. Navštívil i prof. Fišera. On se ho tázal: „Kam teď půjdete?" „Na bohosloví," odpověděl Antonín. Na to profesor: „Jdete tam dobrovolně nebo Vás někdo přinutil?" „Sám jsem se rozhodl." „To je správné, že jste se rozhodl sám," odpověděl profesor a podat mu srdečně ruku na rozloučenou.
(I. - 6)
Mládí je krásné, je-li čisté. Bůh pomáhá. Později Antonín už jako kněz složí báseň:
1. Buď od nás pozdraven, čistých srdcí Králi, celý svět kéž Tě zná a Tvou moudrost chválí.
Ty jsi Pastýř náš, Ty své ovce znáš, všechny miluješ, o každého dbáš, všechna lidská srdce ve svojí moci máš.
2. Přitahuj ta srdce na své srdce žhavé, vtiskuj nám do dlaní rány své krvavé.
Ty jsi Pastýř náš . ..
3. Vtiskni ty své rány i do našich nohou, ať ovce zbloudilé hledat Ti pomohou.
Ty jsi Pastýř náš . ..
4. Jazyk náš zasvěcuj modlitbě, mlčení, ony i kamení
v živný chléb promění.
Ty jsi Pastýř náš ...
5. V Matku Tvou přesvatou naději skládáme,
ovce i Pastýře v ochranu jí dáme.
Ty jsi Pastýř náš ...
V roce 1922 byl po maturitě. Vzpomínám, jak přišly do Lhoty dvě paní, donesly zákusky, aby oslavily u nás maturitu. Dostal jsem zákusek, ale nepamatuji, že by při té oslavě maturity byl on, maturant ...
(I. - 6)
Antonín měl zcela zvláštní osobní vztah ke služebníku Božímu A. C. Stojanoví. Mnoho o něm slyšel již v dětství doma. Jeho příklad působil na něho při rozhodnutí ke vstupu do semináře v Olomouci. Toto rozhodnutí učinil 13. srpna 1922, ještě za života Stojanova. Bylo však podrobeno těžké zkoušce. V životopise světců čteme o jejich obrácení, kdy oni přemohli nástrahy světa a obrátili se bezvýhradně k Bohu.
Takové obrácení prodělal také Antonín v boji
kněžské povolání. Po prvním roku bohosloví prožil hlubokou krizi. Případy kněžských odpadů, které v té době působily strašné pohoršení, otřásly citlivou duší ideálního bohoslovce a on ze strachu před kněžskou zodpovědností se rozhodl vystoupit ze semináře. Tehdy zemřel arc. Stojan. Jeho pohřbu na Velehradě 3. října 1923 se zúčastnil také Antonín, ne již jako bohoslovec, ale jako laik. Při tomto pohřbu prožil své první obrácení. Otřesen do hloubi duše, dal se do pláče a rozhodl se pokračovat ve studiu bohosloví.
Po druhém ročníku přišla druhá a ještě těžší krize. Sám o ní napsal v dopise 13. 8. 1976: „Musím i veřejně vyznat, že vděčím právě jemu (are. Stojanoví) za záchranu sv. kněžského povolání. Prožíval jsem po II. ročníku těžkou krizi, už jsem se i přihlásil na filosofickou fakultu v Praze a zajistil si kondice na Jiráskově gymnasiu."
(Zde ie možno vsunout, jakou odpověď dostal Antonín na dopis domů, že nebude studovat bohosloví. Jeho bratr Martin stručně odepsal: Tož dojeď dóm, budeš s nama dělat na poli.)
(I. - 7)
Dopis z 13. 8. 1976 pokračuje: „Milostí bylo pro mne, že jsem šel toho kritického dne do kostela na Letné, když jsem byl přespal u kolegy ve studentské koleji. Bylo ráno 6 hodin. Kostel byl úplně prázdný - dlouhý - v dáli u oltáře sloužil mši sv. jen kněz s ministrantem. Bylo právě pozdvihování. Klečel jsem a slyšel vnitřní hlas: „Ten kostel je prázdný. Měl by být plný - a ty utíkáš ze semináře?" Pomodlil jsem se a odešel do města. Byl jsem na filosofické fakultě a pak v Jiráskově gymnasiu. Vrátil jsem se k večeru do koleje. Kolega vytáhl řecký Nový zákon, který jsem mu byl jako student věnoval - a já jsem otevřel právě 10. hl. ev. sv. Jana: Já jsem dobrý pastýř . . . Než jsem tu perikopu dočetl, uzrálo ve mně rozhodnutí: Zpět do semináře. Ihned jsem jel na nádraží a celou noc jel do Olomouce. Teprve později jsem si uvědomil, že ten kritický den 3/10 24 bylo první výročí pohřbu Sluhy Božího. - V den pohřbu začalo mé obrácení - ve výročí se dokonalo - a už trvale
(II. - 58)
Lásko, Bože, lásko, kde ťa ludé berú?
Na horách nerosteš, v poli ťa nesejú.
(na shora uvedený nápěv)
1. Roste láska, roste, na Kalvarské hoře, je jí tam nezměrné, nekonečné moře.
2. Kdyby všichni lidé z toho moře pili, jako kdysi v ráji blaženi by byli.
3. V jednom velkém Srdci jsou té Lásky
zdroje: je to, Jezu Kriste, je to Srdce tvoje.
4. Jako věčná lampa všemu světu září. Vždyť tu Kalvarii máme na oltáři.
5. Tam přebýváš, Pane, s námi bez ustání: Srdce plné Lásky, plné slitování.
6. Kdyby lidé Lásku z tvého Srdce brali, jako svorní bratři by se milovali.
7. Vlej, ó vlej nám, Pane, v srdce lásku svoji, bychom nezhynuli bratr s bratrem v boji!
(Píseň složena a velmi často zpívána v Želivě v letech 1951 - 55.) (IX. – 11)
Ještě se pamatuji na první kázání jáhna Antonína na Velký pátek 1926. Tehdy byl u nás farářem Dr. Rudolf Simon. Vím, jak poslouchal spokojeně mezi dveřmi sakristie.
Pamatuji na přivítání Otce Antonína po vysvěcení v roce 1926. Před primicí přebýval v jejich rodném domě v nově upravené světnici, kam mu přicházely gratulace, on si je rozřezával a četl - to jsem viděl, když jsem s velikou úctou přišel do té světnice. Já jsem vůbec od jeho vysvěcení měl k němu - až do posledku - velikou úctu. Jako studentovi jsem mu (tehdy na tom kopci Hájku) říkal »Tonku", ale od vysvěcení jen vykal. Bylo v něm vždy něco posvátného, nemohu to jinak vyjádřit, a já jsem k němu neměl nikdy nějaký familiérní vztah, on byl - ne ze svého povýšení, ale svou vnitřní náplní, vzděláním, nadáním - nade mnou až do posledku.
Na primici si pamatuji jasně. Do Lhoty se sjelo mnoho lidí z blízka, z dáli. Před naším domem zastavilo tu neděli auto - to bylo něco! Tázali se, kde je kostel. Já jsem se nabídl, že je tam zavedu, jestli si mohou stoupnout na stupátko (byl to starý vůz se stupátky po bocích). Dovolili mi, to jsem se poprvé v životě vezl autem a klukům jsem se tím chlubil. Vím, že byl plný kostel lidí, i vidím kazatele - byl to jeho bývalý profesor náboženství z Uherského Hradiště Dr.' Tauber.
Po primici odejel někam udělovat novokněžské požehnání.
(I. - 9)
Své matce, která "zemřela 12. 3. 1913, složil na hrob později tento nápis:
„Ta, jejíž hrob zříš, Boha, milovala, pro děti žila, pro ně umírala, pro ně si tajně v žalu zavzdýchala, pro ně zpěv díků k Bohu zapět znala.
Za to jí popřej, Bože, nebes slávy a dej jí v lásce svoje světlo věčné. Sil její děti, když je život znaví, nevzdaluj od nich lásky nekonečné."
Jeho bratr Josef napsali na jednu obálku 25. 2. 1964:
OPATRUJTE! RODINNÝ PAMĚTNÍ SPIS!
Je to dopis P. Antonína Mana, který psal v den pohřbu jejich maměnky na Bolestný pátek (Panny Marie Bolestné) dne 14. 3. 1913.
Ten den strýček Francek zavedl po pohřbu své sourozence před sochu P. Marie u bočního oltáře v kostele ve Lhotě a řekl jim, když se pomodlili: „TOTO JE VČIL NAŠA MAMĚNKA."
Z dopisu P. Mana:
P. b. J. K.l
Velectění, milení přátelé!
Ruka Páně dotkla se Vaší rodiny. ... povolal Pán Vaši dobrou, milou sestru - švagrovou. ... Červ smrti předčasně se uhnízdil v těle a tam řádil, zle řádil. - Usýchalo tělo, v němž ale do poslední chvíle zdravé bylo srdce, zbožná byla duše. Čím více síly tělesné ubývalo, tím vroucněji srdce milovalo, tím více prahla duše po Bohu, po Panně Marii. Budu mít stále v paměti tu slabounkou schránku tělesnou, to šlechetné srdce, tu zbožnou duši, tu hodnou dceru svatého Františka.
Mnoho proseb vyléváno bylo, mnoho vzdechů vysíláno k Ukřižovanému, k bolestně Panně Marii. Lidé slabé víry snad již hlavou kroutili, proč tolik utrpení - avšak jako vždycky, tak i nyní se ukázalo, jak miluje Bůh své věrné, jak pomalu, ale k jistému cíli Bůh vede naše kroky.
Konečně dokonáno jest a dokonáno šťastně. Mladá matka trpitelka dotrpěla a v den nejbolestnější Matky Páně uložena tam, kde spánkem klidným bude spáti a čekati den slavného vzkříšení.
Pohřeb byl dojemný. Neviděl jsem nikdy tolik uplakaných tváří, uzardělých lící, jako dnes jsem viděl při líbání svatého kříže.
(VII. - 18)
Dostal se na první místo S. u Olomouce.
Mne tehdy dal strýček Josef, bratr primicianta - do měšťanské školy do blízkého místa. Prý jsem byl slabý, na hospodaření jsem se nehodil, tak asi měli úmysl, abych se něčím vyučil - nikdy mi neřekl nikdo z našich, tím méně Otec Antonín, abych byl knězem. Každou neděli jsem šel 6 km pěšky do S., byl -jsem na velké mši svaté a pak mne vzali na oběd na faru. Po požehnání šel Otec Antonín kousek se mnou zpáteční cestou po silnici - moc rád na ty cesty nedělního odpoledne vzpomínám. Vidím jeho postavu mladého kněze - jak jej vidíme na té upomínce posmrtné, měl jsem k němu vždy samozřejmou úctu. On mne nikdy nekáral, stačila jeho duchovní autorita. Utkvětlo mi ze S., jak krasopisně měl napsané matriky, měl je v kaplance na stole, tak jsem si je prohlížel. Jednou jsem s ním jel autobusem do Olomouce. Stavili jsme se v semináři - a tu jsem viděl, jak-se k němu sbíhali bohoslovci - jeho konseminaristé, jak to bylo plné radostné pohody, plno světla.
(I. - 10)
Do S. se dostal po vysvěcení 5. 7. 1926 a byl tam do r. 1929.
Vzpomínám si, jak před svěcením nových zvonů se pletlo mnoho věnců z jedlí i smrků. Před farou byly hromady chvojí a všude děvčata a paňmámy a pletly voňavé věnce do nekonečna pod vedením našeho tatíčka. Krásných, slavnostních věnců přibývalo za zpěvu hanáckých děvčat a křiku a smíchu dětí. Z fary se nosilo občerstvení: Čaj, buchty a kde se vzal, tu se vzal - Otec Antonín, a rozdával dětem čokoládové bonbóny. Také jsem jeden dostala a tiskla jsem ho v dětské dlani; tak jsem si vážila toho vzácného dárku . ..
Jeho přítomnost všecky povzbudila a potěšila; pro každého měl pár slovíček. Děvčata se červenala, že se jim věnce kroutí, ale Otec Antonín se jen usmíval a při tom byl takový vážný, jakoby z něho cosi vyzařovalo a na všecky to působilo: takový klid a radost a pokoj. Paňmáme si potom šuškale: „To só svaté panáček; takovyho zme tode esče neměle."
A pantáta Látala, Hrdina a Turek jim ženském odpovidale: „Šak nám to dalo, než zme si ho v konsistoře vebojovale a veprosile. Řekle nám v Holomóco na té konsistoře: dáváme vám jednoho z nélepších. Drohé je P. Hlouch v Hodolanech. Jož zme tam bele známi jak doma a ne a ne nám sem dat klódnyho panáčka na trvalo, šak zme se chetle e z Rehulkó a Zamykalem a ten Pátr Cinek nám šil na roko." Tak se chlapi vechlóbale. A ženský se smále a překevovale.
Na svoje nové zvony chodil Otec Antonín vybírat osobně s mladými nebo mužskými po farnosti po hanáckých gruntech. Farníci tenkrát dávali rádi i větší obnosy peněz. On to tak uměl s každým a dovedl přesvědčit ty lidi, že je zvony budou vítat na svět, chránit, volat do chrámu Páně a vyprovázet jednou na poslední cestě ...
Svěcení zvonů byla veliká slavnost celého kraje, celé farnosti. Sešly se tisícové zástupy lidí i mládeže. Zvony světil ndp. biskup Stavěl z Olomouce. Družička ho přivítala básní, kterou složil Otec
Antonín. Ověnčené zvony byly taženy naparáděnými koňmi na velkých rovných blaťáckých ověnčených vozech v průvodu ze mlýna, který vedl ministrant s křížkem, za ním šly školní děti, družičky, hanačky a honáci v krojích, spřežení koní táhnoucích zvony, pak Valentova dechová kapela, farníci a zástupy mládeže atd. Projíždělo se špalírem lidstva z celého kraje až ke kopečku ke kostelu. Před kostelem stála ověnčená slavobrána s nápisem: „Vítáme Vás" pro JM p. biskupa. Krásný barokní kostel stál ve sváteční parádě, ověnčený věnci, květy, smrky a břízami. Průvod uvítalo duchovenstvo v čele s Otcem Antonínem, který po uvítání družičky přivítal J. bisk. Milost, všecky kněze a farníky, slavnou obecní radu, kmotry zvonů, školní děti i mládež a přítomné z celého hanáckého kraje.
Pak byly slavné bohoslužby a po mši sv. slavné svěcení zvonů před kostelem za asistence kmotrů, kterých bylo několik - byl to čestný úkol. Při křtu zvonů se každý kmotr dotknul kladívkem zvonu a dal jím jména: Václav, Zikmund, Cyril a Metoděj, Antonín atd. Celý obřad vykonal p. biskup za asistence kněží a byl to překrásný, nezvyklý a dojemný obřad.
U kostela bylo plno dlouhých dřevěných trámů, po kterých zaměstnanci slévárny zvonů vytáhli po- molu a za velikého ticha a napětí zvony na věž a namontovali.
Než. zvony na věž vytáhli, měl Otec Antonín velice pěknou promluvu, ve které děkoval všem přítomným, žádného nevynechal, jak on to uměl, a mluvil o významu zvonů pro farníky a každého jednotlivce, k čemu slouží zvony a jak jdou s člověkem od kolébky celým životem - zvou na služby Boží a vyprovázejí člověka až ke hrobu ...
Zatím byla montáž zvonů hotová a nastal vzácný okamžik, kterých je v lidském životě málo - slyšet poprvé zvonit zvony, naše zvony, zvony mého kostela - jak zdůraznil Otec Antonín.
Davy lidstva, které odstoupily stranou při výtahu a montáži metrákových zvonů, čekaly trpělivě, tiše a s napětím na ten vzácný okamžik, každému utkvěl až do smrti v paměti.
Ten posvátný okamžik nastal ... Zvony začaly zvonit ... z počátku nesměle - pak Václav doplňoval Zikmunda v mohutném souzvuku. Byla to hudba dvou železných srdcí, které splývaly v mohutném, zladěném, nádherném souzvuku ... Ta krása a ozvěna, davy lidstva ani nedýchaly: čím kdo byl dál, až na kilometrové vzdálenosti promlouvaly zvony k duši člověka, tají pronikavě a sladce ... A davy slzely .. .
První myšlenkou všech bylo: kde je původce zvonů, iniciátor, vždyť jsou to jeho zvony - naše zvony - .
Otec Antonín. Stál na schodišti fary v koutku, oči přikryté dlaněmi a plakal a plakal radostí i dojetím.
(IV. - 31)
Ještě si vzpomínám na jednu příhodu z dětství. Každou sobotu se strojil kostel. Vedla to Boženka Sedláčková, hospodyně od stařečka Dlabalového z výměny na konci dědiny. (Po ní Milka Kutálková a naše matička.) Učila nás, školní děti, dělat kytice z květin, kterých se sešlo od paňmám dost. Ty kytice musely být jak od zahradníka, každé kvítečko zvlášť; a na hlavní oltář samé bílé květy a ty nejkrásnější.
Na to dohlížel Otec Antonín. Hlavní oltář se musel skvět čistotou, bez prášku. I boční oltáře. Oltář Matky Boží míval růžové neb něžně modré květy (růže. gladioly, astry atd.), protější oltář Božského Srdce červené růže, gladioly atd. Každá socha: sv. Antonína, Terezičky, Josefa atd. svoji zvláštní, svéráznou kytku. V kostele u hlavního oltáře se nesmělo mluvit a Otec Antonín, kolikrát šel kolem svatostánku, tolikrát zbožně pokleknul. Na pravé straně u sakristie byla nadživotní socha anděla Strážného. Po strojení kostela se s námi Otec Antonín pomodlil u zahrádky o zazpíval s námi dětmi .Anděle Boží". I v neděli po mši sv. to dělal, aby se dětem přespolním nic nestalo.
Jednou Mirek Šafnerů skočil z ojetě vozu přímo pod auto. Nákladní auto ho přejelo, jak ležel po délce, a nic se mu nestalo. Dlouho se o tom povídalo a Otec Antonín s námi děkoval andělu Strážnému.
Po mši sv. šel Otec Antonín do zadní sakristie a u kříže klečel a dlouho se modlil. Bylo známo, že přede mší sv. o po mši sv. nikdy nemluvil s nikým, jak byl usebrán. Zaopatřovat nemocné chodil na požádání i v noci a pěšky; auto neměl.
Otec Antonín chodil pěšky učit náboženství. Jednou (byla jsem školačka a přímý svědek) šla jsem ze hřbitova, který je na konci u silnice (teď tam má zahradní školky Pavel Hubáček) Nákladní auto I s nákladem sjelo s prudkého břehu a stále se pokoušelo vyjet na silnici, ale za žádnou cenu to nešlo. Otec Antonín šel ze školy. Kráčel klidně po silnici a uviděl tu velkou nehodu. Samozřejmě seběhl s,kopečka dolů k řidiči a pomocníkům a poradil, aby to zkusili ještě jednou vyjet, že pomůže ... Vzal vzadu za vůz, zatlačil a zavolal: Tak s pomocí Boží! Vyjeďte! Auto i s nákladem tentokrát lehce vyjelo k podivu všech chlapů i čumilů či rádců a lidi kolem. Dlouho se-o tom u nás vyprávělo - i v celém kraji.
Bylo známo, že Otec Antonín od chudáků při pohřbech nic nebral; ani za křest či svatbu, vše zadarmo. Když mu rolníci a sedláci něco vnutili, říkal všem: „Dejte to do pokladničky na výzdobu chrámu Páně nebo do kasičky pro chudé a nemocné."
Nikdo nikdy neviděl Otce Antonína na pohřbu v rukavicích. Ruce míval omrzlé, ale ani v největších mrazech nenosil rukavice.
(IV. - 32)
R. 1929 byla tuhá zima, Otec Antonín očekával pohřební průvod z přifařené obce. Trpělivě, nic neříkal, že nepřicházejí včas, s rukama sepjatýma stál celý promrzlý, až přišli.
(I. - 10)
Byla vánoční nadílka. Hrálo se divadlo „Sirotkův štědrý večer". Ohromný vánoční strom zářil v sále u Navrátilů. Na ukončení byla nadílka pro všecky školní děti bez rozdílu náboženství. Peklo se na faře u chropyňské staré slečny (vzácné duše, která působila i na faře v Olomouci-Hodolanech za kaplanování P. Hloucha). Peklo se celý týden cukroví, vánočky za přispění hospodyněk a sešlo se tam tenkrát tolik mouky, másla, vajec, jako na královskou svatbu - říkali všichni ... Každé dítě dostalo, plný velký sáček nadílky a to bylo radosti! Po společných koledách s Otcem Antonínem u zářícího vánočního stromku a za asistence všech učitelů. Všichni Otce Antonína stejně milovali.
Je známo, že k Otci Antonínovi chodili na faru žebráci. Přišel zas jeden, nesl provaz, že se oběsí, že nemá ani haléř, že má hlad a byl v roztrhaných šatech. Otec Antonín žebráka uklidnil, nakrmil, obdaroval a ještě mu dal své poslední kalhoty; zůstala mu jen klerika. Stará slečna chropyňská - farská hospodyně - se již ani nedivila, že na faře nebylo co k rozdání.
V chajdách pod kostelem paňmámy věděly, že Otec Antonín svítí celou noc v kaplánce a do rána klečíval na svém klekátku před Ukřižovaným a modlíval se za své farníky, mládež a děti.
(IV. - 32)
Myšákům shořela chalupa v lese. Kdo tam byl první - Otec Antonín. Potěšil rodinu, pomohl jim ve finanční tísni a později k nové chalupě. Oldřich Chrobák měl nastoupit do měšťanky. Neměl boty. Otec Antonín se postaral.
Když vykradli zloději kostel, byla tu noc hrozná bouřka. Při ní se zloději vloupali kůrem do kostela (zůstal tam viset provaz) a vyloupili svatostánek. Ukradli kalichy, v sakristii monstranci a Tělo Páně pohodili u kostela do trávy.
Naši matička přišli ten den ráno z kostela s pláčem, že mše sv. se nekoná. Do kostela se nemohli dostat, ty skleněné dveře houpací byly uvnitř v kostele převázány provazem a ani Otec Antonín nemohl dovnitř. Volala se policie, bylo vyšetřování. Sv. hostie se našla u vchodu od Růžičkového kvelbu v trávě (našel ji bohoslovec Popelka).
Pro Otce Antonína to byl nejsmutnější den jeho života. Plakal a klečel před vykradeným svatostánkem, kde hořela smuteční svíce s černým flórem. Kostel byl plný a Otec Antonín vedl smírnou pobožnost na odčinění urážky a svatokráže ... Byl bledý, nemohl pohnutím ani mluvit ... Tyto pobožnosti se opakovaly dlouhý čas a Otec Antonín vždy zpaměti zas znova a znova odprošoval a usmiřoval svátostného Spasitele ...
Proklečel hodiny a dny před vyloupeným svatostánkem a modlil se i za nešťastné pachatele loupeže ...
(IV. - 33)
Odešel z prvního místa 11. prosince 1929. Jeho odkaz:
Milovaní farníci!
Byl jsem od vás odvolán náhle do olomouckého kněžského semináře. Co Bůh činí, dobře činil - kéž zde vykonám jeho vůli. Nemohl jsem se s vámi rozloučit, činím tak tedy tímto způsobem.
Bůh vám zaplať za všechnu důvěru a lásku, kterou jste v mé osobě prokazovali svatému kněžství Ježíše Krista. Zachovejte mu tu úctu vždy, modlívejte se za své kněze a mohu-li vás pokorně poprosit: za mne a za bohoslovce, které mám pomoci vychovávat.
Pozdravuji srdečně školní mládež, děti, s nimiž se tak těžko loučím, naši dobrou mládež, která kéž vždycky slouží farnosti ke cti, muže a ženy, nemocné a jakkoli trpící. Vykupitel, na jehož příchod se připravujete, Vás utvrzuj, posiluj a utěšuji
Rodičům přeji z plna srdce, aby své děti vychovávali v bázni Boží, příkladem, slovem a kázní, dá-li Bůh té milosti i pro stav kněžský, ať se na nich dočkají radosti a shledají se s nimi v náruči Boží.
Všem pak přeji, aby jako děti Boží žili v jednotě sv. víry, bez těžkého hříchu, ve svatosti, vzájemné úctě a ochotné pomoci.
Prosím všechny, od školních dětí počínaje, co nejvroucněji, aby mně odpustili, zarmoutil li jsem někoho neb dal v něčem pohoršení - zlý příklad.
Děkuji slavným obecním radám a konkurenčnímu výboru a i jménem zesnulého důstojného pana faráře za laskavou a ochotnou podporu ve věcech duchovní správy. Mše sv., na něž jste mi dali, budou v pořádku odslouženy.
Nakonec prosím, nezapomeňte na výzdobu chrámu Páně, na uctivé chování v něm, na zvoneček, na zvony a na varhany; já také nezapomenu a podle možnosti budu pomáhat.
Loučím se s vámi slovy svatého Jana: „Miláčkové moji, milujte se vespolek!" a požehnání trojjediného Boha - na přímluvu blahoslavené Panny Marie a anděla Strážného - budiž s vámi vždycky!
(podpis) (IV. - 31)
Uspořádal P. Alois Kotek
CMD Vrchoslavice I.P. 1990
