Rok v semináři 4
Odkaz velikána ducha, sv. Pavla
Ještě nám září jeho zjev. Vykonal mnoho. Proč? Byl to muž nezdolné energie. Jeho vůle byla železná. Vůle apoštola, poslaného, aby získal celý svět pro velikou myšlenku Boží, kterou přijal za svou! Žije ve mně Kristus! Být apoštolem, to znamená jednat, bojovat, dobývat půdu s vytrvalou trpělivostí, celou svou osobnost postavit do služeb myšlenky Boží. Byl to muž vůle, ale co mu dodávalo zvláštní síly, byla skálopevná důvěra v úspěch práce, které se věnoval; měl velkou víru, že nepracuje nadarmo. Věřil ve vítězství věci, kterou zastupoval! Byla to věc Boží, tedy jistě proveditelná, uskutečnitelná, mající s velikostí významu i velikou průbojnou sílu.
Věřícím chtěl Bůh oznámit, jaké bohatství (božské) slávy je pro pohany v tom tajemství, že Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu. (Kol 1, 27)
Oznámit bohatství slávy v Kristu. Jaký úkol! Je tolik hmotné bídy, protože mravní, a tam jsou bohatství! Je tolik bolesti, potupy, snižování, a tam je zdroj slávy. Otřást rozumem lidstva, aby se vybavil z pout své ubohosti, zahrabán v sebe, aby si protřel oči a rozhlédl se kolem a vzhůru. Oznámit bohatství Kristovo. Zachvět každým člověkem, vždyť každý je dítětem Adamovým, rozum oslaben, vůle nakloněná k pozemskému prachu. Všichni propadli hříchu. (Řím 3, 9) To je ta bída na světě. Hřích tísní, s ním duchovní smrt, nedostatek lásky, (tísní i) sobectví, bolesti.
Kde je záchrana? Je to ospravedlnění, které dává Bůh na základě víry v Ježíše Krista, a to všem, kdo věří. (Řím 3, 22)
To je veliký cíl Pavlův, osvobodit člověka od hříchu. Aby se vzpamatoval, hřích odvrhl, obrátil se k dobru, dobré konal, a tak se stal dobrým milostí, silou Ježíše Krista. Aby bylo v něm dílo Boží dokonale uskutečněno, dokonáno.
Co by se bál apoštol, i kdyby byl samá temnota, temná noc? Nemůže ho Bůh, když chce, rozzářit jako maják, který bude viditelný ve světovém víření až do konce věků? Proti němu stálo římské impérium, a za ním stojí impérium Boží. Apoštol se neleká, jásá už předem nad vítězstvím věci Boží, tedy i své. To si vezmeme z jeho příkladu:
1. Vědomí - nejsem zbytečný. Bůh se mnou počítá, čeká ode mne veliké věci. Toto vědomí je nutné ke šťastnému životu: nejsem zbytečný. Mít veliké cíle, to vzpružuje energii, budí všecku kapacitu, otvírá srdce, zvedá, dodává neuvěřitelnou energii. Mám úkol. To je také význam našeho celibátu: zdroj otcovské lásky a obětavosti, nad kterou svět žasne.
2. Bůh mě volá. Dá tedy také sílu, abych své veliké poslání splnil. Musím se ze své strany uzpůsobit, jak mohu, on vykoná své.
3. Člověk, který miluje své veliké cíle, nemůže být nečinný! Běda, kdybych nepracoval! A ovšem i netrpěl. (44. 34)
Cílem není utrpení, ale radost
Požehnání radosti
a) v sebevýchově, b) ve styku s bližními, c) s ohledem na vytrvalost, d) na veliké překážky, čekající v budoucnosti.
Ad a) V sebevýchově to má velký význam, naučíme-li se dívat na každou věc z nejlepší stránky. Má ovšem i stránky stinné, i těch si všimneme, ale nelekneme se, jestli převládají stránky světlé. Tak např. u kněžského stavu hodnoťme jeho veliké poslání v lidstvu: sílu jediné mše svaté, která vydá za všechny modlitby světa, sílu kněžského požehnání, dobrého slova, zasetého s láskou do srdce školního dítěte, slova útěchy proneseného ve zpovědnici; dále je to světlo pravdy šířené z kazatelny, láska k nemocným a opuštěným. Kněz má být otcem sirotků, přítelem chudiny. Má ve všech udržovat mízu milosti posvěcující, nadpřirozeného života, udržovat život svatosti, radosti, pokoje a tak snažit se všechny zachránit pro věčný život. Být druhým Vykupitelem, milovaným, vydávajícím své tělo i svou krev za jiné.
Není zde moře světla? Proč bych neměl tak chápat své povolání. Jistě že postřehnu i stíny, které konečně všechno na světě provázejí, a čím je silnější světlo, tím je i stín intenzivnější. Jsou zde pokušení, ale není zde stavovská milost, kterou jsem vyzbrojen, abych mohl vždy a všude konat své povinnosti, zůstat věrný? Nalezl jsem Davida, svého služebníka, pomazal jsem ho svým svatým olejem, pevně ho drží má ruka i mé rámě ho posiluje. Nepřítel ho neoklame, zvrácený člověk ho nepokoří. (Ž 89, 21)
Jsou zde dvě největší pokušení: immunditia mentis (nečistota mysli), pýcha, ale není denně před námi Boží Beránek? On je tichý a pokorný, zmařil sám sebe, přichází k nám, aby v nás pracoval. Nebudeme-li se bránit jeho vlivu, pak nás promění v sebe, v tichého a pokorného. Je zde immundidia corporis (těla), ale nepřijímáme denně tělo, zrozené z nejčistší Panny, tělo silné, které posiluje i nás, abychom zůstali čistí?
Kdo pozoruje tyto světlé stránky, bere rád na sebe svaté kněžství. Kdo pozitivně se sytí tím, co kněžství dává - pravdou, nejvyššími dobry - ten sotva najde zálibu v tom, co kněze strhuje. Kde člověk letí do náruče Boží sice se svatou bázní, ale přece hnán nejčistší láskou k Ukřižovanému, kdo v té lásce věrným plněním povinností se bude snažit růst, bude sevřen tou náručí, nevypadne, Bůh ho neopustí, on sám nebude chtít se vytrhnout! Bůh, který chrání i vrabce na střeše a živočichy na mořském dně, by byl krutý, kdyby nechával bez zvláštní pomoci ty, kteří se mu zasvětili v lásce a z nejčistších úmyslů! Mohli jsme do světa; není tak zle. Jiní se potloukají - také kousek chleba i štěstí bychom mohli nacházet...
Je ovšem i možnost pozvolného klesání. Chápu, ale nač je denní zpytování, denní rozjímání, týdenní svatá zpověď, měsíční rekolekce, roční exercicie? Abychom se stále kontrolovali, zda nescházíme zvolna na scestí.
První zásada: světlo hledat, světlo cenit, milovat, stíny neopomíjet, ale světlem se dát posilovat! V lásce není strach. S láskou se nutně pojí svatá bázeň, bázeň, abychom neztratili lásku milovaného: Nedej mi se odloučit od tebe!
Z toho pozorování života a povolání vzniká také životní radost. Kde je strach, smutek, tam bude jistě pýcha! Základním tónem kněžského života musí být tichá, ale mocná radost, tryskající ze srdce, projevující se očima, obličejem, milým, získávajícím úsměvem! Veselá mysl se nedá oddělit od duchovního zdraví. Veselá mysl - to je Boží lék! Oleum laeti tiae (olej radosti). Začínáte dávat stroj do pohybu - nová práce. Mazat olejem radosti! Oleo meo unxi eum (pomazal jsem ho svým olejem)! To je odměna Boží lásky. Vzpomeňte si na píseň svatebníků při sňatku s Bohem: Milovala jsi spravedlnost a nenáviděla nepravost. Proto tě pomazal Bůh, tvůj Bůh, rozkošným olejem a vyvolil tě z tvých družek. (Communio panen.) Patříš přece Bohu, svému Pánu, on provždy patří tobě, proto tě neopustí, naopak pomaže svým olejem radosti! Nejen pro vnitřní život, pro rozum, který ve světle radosti lépe pravdu poznává, pro vůli, která se pevněji drží dobra, pro city, které vidí všechno krásněji. Ale i pro fyzické zdraví je radost nejlepším lékem!
Lidé reptají, že Bůh dal růžím trní; neměli bychom raději děkovat Bohu, že dal růst na trní růžím?
Radost je jako slunce; odstraňte slunce, a všechno v přírodě zemře! Jak jinak působí lékař, který k ubohým přijde vždy se zářícím obličejem, „smějící se doktor", šíří všude zdravou atmosféru. Jediné slovo může nemocného disponovat. Dobrá nálada je též nakažlivá, zrovna tak jako špatná. Smích, říkají lékaři, je pro nemocné zvláštní nutností.
Významná je pro sebevýchovu radost, veselá nálada. Stojan se svými vtipy. Ale zde vidíme, jak je významná i pro jiné. Svatý člověk musí být člověk příjemný, usměvavý, musí zářit vnitřní radostí. Jak asi vypadal Don Bosko! Měl připraveno na rtech vždy (veselé vyprávění,) nějaké dobré slovo a přívětivý úsměv pro každého, proto byl také milován. Jak asi vypadal Kristus Pán, o němž sice nečteme, že by se smál, ale jak by mohl být miláčkem dětí, chudých, nemocných, kdyby nevyzařoval teplou životní radost? Proč před ním prchali zlí duchové, kteří se snaží ochromit lidstvo, zbavit je vnitřních radostí, aby tím více strhávali ke klamným světáckým radostem a pak k zoufalství.
Pročpak se nesměješ? To hojí bolesti a zahání nesnáze. Ve svém žití najdeš i trnité cesty, a přece musíš dál, pročpak se nesměješ? S poctivostí, veselostí nejdál dojdeš. Život v přítomnosti Boha, zdroje veškeré radosti, síly, odpuštění; ukazuje svou všemohoucnost nejvíce tím, že odpouští a se smilová- vá. (134.32)
Hledat světlo na jiných
1. Žádná jiná vlastnost nezíská člověku více přátel, než upřímný obdiv pro vlastnosti jiných. Jím se osvědčuje ušlechtilost povahy, upřímnost, srdečnost. Tedy radostné uznávání cizích zásluh!
2. Nic není však nad to těžšího! Radovat se s radujícími! Snazší je plakat s plačícími!
Šlechetní pozorují světlo na jiných a je uznávají, stínů si tak nevšímají. Mluví-li se o chybách velikého muže, řeknou: Je tak veliký, že skutečně zapomínám na tuto jeho malou vadu! Lidé opravdu vykoupení, znovu narození, jsou prosti veškeré nízké závisti. Např. známý Hayden se tak velice obdivoval hudebníku Porporovi, že se odhodlal dostat se do jeho domu, aby mohl být jeho sluhou. Každé ráno kartáčoval Porporův kabát, čistil boty a pořádal vlásenku. Z počátku Porpor na vetřelce bručíval, ale jeho mrzutost se brzy poddala a zvolna se proměnila v náklonnost. Poznal vlohy svého služebníka a učením ho přivedl na dráhu, na níž Hayden nabyl později tolik slávy! On sám uznával velikost všech soudobých hudebníků, i mladších než byl on sám. Muži opravdu velicí, znovu narození, se vyhledávají, podporují se, těší se z prospěchu dobra. Láska se raduje z pravdy!
Mravně malí jednají opačně: hledají na velkých jen stíny a radují se, když je uviděli. Lidé úzkého srdce, nemilující, egoisté, nejsou „znovu narození"! Láska nepřemýšlí o zlém. Když někdo stejně postavený má úspěch, považují to téměř za osobní urážku.
To buď účelem této konsiderace: zapřít srdce. Na tom záleží, hledat světlo na jiných, radovat se z toho, že Duch svatý tak se ukazuje, probleskuje. (44. 17)
Velké cíle vůle
Veliké cíle vyžadují veliké vypětí sil. Pryč s polovičatostí a s pohodlím. Duch se osvěžuje činností! Tělo ukázněností, se- bezáporem. I když to zní paradoxně, je to pravda!
Lidský živočišný život závisí na síle, radostnosti a svobodě života vnitřního, duševního, duchovního. Veliké cíle vůle vyžadují veliké životní vypětí! V tom je záchrana! Ty cíle zde jsou, jen o to vypětí sil běží a to je v naší moci. Zdvojnásobit energii. Odvažovat se tam, kde lidé řeknou: to je nemožné. Doufej v Boha! Tolik učební látky - jak to zdolám? Odvahu, pusť se do toho s chutí! Člověk by nevěřil, co zmůže, co vytrpí. Když je nejvíce práce, může člověk nejvíce. (44. 28)
O katolickém kněžství (Ad catholici sacerdotii)
Kněz pokračuje ve vykupitelském díle tím, že na místě Božím odpouští hříchy a prostředkuje lidem milost, sílu k dokonalé poslušnosti Božího zákona, na němž spočívá blaho lidské společnosti. Umožňuje nejužší sjednocení člověka s Bohem tím, že podává člověku tělo Páně. Tak sjednává člověku stále vyšší účast na božském životě Kristově a stále pevnější dispozici pro slavné zmrtvýchvstání.
Aby kněz mohl být odleskem Kristovým, snaží se být duchovním, podřizuje tělo nadvládě ducha a zříká se mimo jiné také ukájení nejsilnějšího pudu pohlavního. Zavazuje se k doživotní čistotě myšlenek, slov a skutků. Zříká se přirozeného otcovství, aby mohl být více duchovním otcem svěřených věřících, aby měl srdce široké, nerozdělené.
Povolání ke kněžství je v prvé řadě věc milosti Boží. Ze strany člověkovy se vyžaduje:
1. Naprosto svobodná volba.
2. Čisté, nadpřirozené pohnutky: láska k Bohu a k duším; udržovat v duších vyšší život, zachraňovat je pro věčné štěstí.
3. Mravně bezúhonný život. Úcta k ženě, sestře Panny Marie, úctu k vlastnímu tělu, chrámu Ducha svatého. Pravá nevinnost nebo pravá kajícnost. - V semináři je kněz, který má za úkol věnovat se vnitřnímu růstu bohoslovců. Jmenuje se spirituál. Poznává povahy jednotlivců, jejich pohnutky, obtíže a pomáhá jim v bratrské lásce, aby se vychovali v dobré kněze.
4. Potřebné nadání, aby student mohl s úspěchem absolvovat bohovědu.
5. Pevné zdraví, aby mohl zdolávat obtíže duchovní správy, které nyní, když volá pohraničí, budou tím větší.
Kristův kněz je kněz katolický, ale národ v něm neztrácí svého věrného syna. To dokázala poslední válka. Včera byl z rozkazu prezidenta republiky ozdoben řádem válečného kříže kněz, děkan CM bohoslovecké fakulty dr. Činek. Co znamenali katoličtí kněží v koncentračních táborech, věznicích a káznicích, naznačil při včerejší akademické slavnosti předseda Svazu politických vězňů těmito slovy: Říkám to všude s naprostou otevřeností a hrdostí: katoličtí kněží nám byli vzorem národní věrnosti a statečnosti. Oni nám dávali nejvíce. Ostatní nám mohli podstrčit kousek chleba nebo ohlodanou mrkev, ale víru v Boha, ve vítězství Boží spravedlnosti, pravdy, dobra a lásky - tu nám mohli dávat pouze naši dobří bratři - katoličtí kněží.
Kněz - alter Christus (druhý Kristus). Odlesk svaté osobnosti Kristovy, pokračovatel jeho životního vykupitelského díla. Proto jde životem sám, bez rodiny, aby mohl být duchovním otcem všech a jeho největším vyznamenáním je, když na jeho hrobě může být napsáno: prošel tímto světem konaje dobro. Patrno, že veliký arcibiskup Stojan mohl právem zavolat k českým studentům ve svém pastýřském listě: „Studenti, chcete-li vykonat pro svůj národ co nejvíce, staňte se katolickými kněžími!" (52.33)
Informace studentům-abiturientům
...Zesnulý arcibiskup dr. Prečan řekl svým bohoslovcům, že poznají, budou-li horlivými kněžími, jak vděčni jsou lidé těm, kteří chrání, pěstují čistotu a tím ve štěstí udržují jejich svědomí. Každý kněz by mohl vyprávět o této vděčnosti. Mužové ošlehaní životem, plní tvrdých zkušeností odcházejí ze zpovědnice a tisknou knězi ruku tak, že cítí: Bůh vám zaplať! Starý rolník na Hané, když se před smrtí vyzpovídal, pravil: Tak dobře mně nikdy nebylo. Nyní už mohu odejít! A před 14 dny přiklekla v pohraničí ke zpovědnici mladá žena. Nebyla už 10 let u zpovědi. Rozplakala se, když pocítila závan Božího milosrdenství a odcházejíc skropila kněžskou ruku svými slzami.
Je tolik utrpení na světě. Tak málo skutečného štěstí. Kněz- lékař duší, odpouštějící na místě Božím hříchy a posilující v utrpení člověka, se stává velikým dobrodincem, o němž se může říci jako o jeho Mistru a Pánu: Prošel, konaje dobro. On je hlasatelem a zprostředkovatelem Božího milosrdenství, kterého nemocné lidstvo tolik potřebuje!
Kněz má být alter Christus, má milovat ovce Boží, pečovat o ně, dávat život minutu za minutou v mučednictví modlitby, práce, sebeoběti nekrvavé, popř. krvavé. Má se obětovat za druhé. Na sebe zapomínat, na druhé myslet jako matka, pro druhé pracovat jako otec do únavy, stravovat se jako svíce na oltáři ve službách Boha a duší. Jeho život má být jedinou velikou, nepřetržitou obětí.
Co vás povede na vysokou školu? Touha vykonat něco velikého? Pro koho? Sobec myslí na sebe. Má úzké srdce. Je malým člověkem, zůstává v zajetí svého já. Když nevyjde ze sebe, není schopen vykonat nic velikého (sv. Terezie Ježíškova).
Pro koho tedy? Rodina je víc. Člověk už vyšel ze sebe, rozšířil srdce tím, že myslí na druhé, i když jsou to zatím nej- bližší příbuzní. Obec je ještě víc. Myslíme na spoluobčany, ne už blízké příbuzné, ale aspoň známé. Národ je ještě víc. Myslíme na všechny, kteří žijí z téže kultury, mluví touž řečí, usilují o společnou lepší a slavnější budoucnost.
Církev je ještě víc - to jsou všechny národy, všichni lidé, bratři a sestry, mající účast na velikém díle vykoupení. Vrcholnou lásku vyžaduje snaha vykonat něco velikého pro nekonečného Boha a pro jeho velkolepé, svaté zájmy v lidstvu.
Nejvíce pro ty zájmy vykonal Ježíš Kristus. Dokonale se obětoval za druhé a protože nebyl pouhý člověk, měly jeho činy nekonečnou cenu a stal se tak spasitelem světa. Zaplatil jeho mravní dluhy, odčinil viny, odpykal tresty a nadto vydobyl sílu, aby svět mohl být mravně lepší, světější a tím i šťastnější. A od té chvíle volá Kristus lidi dobré vůle, aby pomáhali přivlastňovat lidstvu ovoce jeho vykoupení. Úkolem kněze je obětovat (sebe), stát v čele (vést v boji), žehnat a světit, křtít a kázat. - Zeyer ve své básni Sestra Pascalina vyjadřuje krásnou formou několik obecných pravd: Vyslanec zabitého krále na Dálném východě prosí řeholnici, aby opustila klášter a jela s ním a svými modlitbami vzkřísila jeho vladaře. Když Pascalina váhá, povzbuzuje ji rytíř těmito slovy: Cesta k velkým činům je plná trní a hloží. Chceš-li spasit, musíš trpět. Nesmíš dbát hany a křivých výkladů (lidských). Chceš bez boje vítězit a Bohu sloužit bez obětí? (77.1)
Když kněz ustavičně připomíná: Tak nás miloval, trpěl, umřel za nás, abychom i my hříchu odumřeli, má být on sám vzorem sebezapírání, odumírání časným zájmům, aby se podobal stále více Kristu Pánu, který se sám sebe vzdal a stal se poslušným až k smrti.
Nabízíme své tělo z lásky k Bohu a tak náš celibát se stává v nejvyšší míře plodným; naše srdce zůstává panické, ale stává se zároveň otcovským. Alois miloval více bližní než své vlastní příbuzné. Vyhledával nemocné morem a snažil se jim pomoci, tak jako otec pomáhá svým dětem. Lásky se nevzdáváme, jen té přirozené, abychom mohli více pěstit tu nadpřirozenou. Který byl pro vás vydán. Stále připomínám pozitivní význam našeho celibátu, pro vás. Je to oběť pro jiné, abychom mohli být otci velké rodiny a věnovat všechny své síly jiným z lásky k Bohu a k duším. Proto se zříkáme rodiny vlastní. Který byl pro vás vydán. Vydáváme to tělo za druhé, aby se strávilo ve službách lásky k Bohu a bližnímu. Jakou cenu nabývají oběti v kapli, delší únavné klečení, ovládání očí, jazyka v mluvení, rukou. Za vás. Únava při studiu, to vše je z lásky k věřícím, to je plodný celibát, dobré a užitečné využití energie. A obětujeme-li sebezápor těla jako náhradu za urážky, kterých se dostává nejsvětějšímu Tělu ve svatostánku, naplníme tak druhý cíl svátku Božího Těla. Včera jsme se zmínili o radostném vyznání lásky, dnes o smíru, o pokání. To by mohl být nový motiv návštěv, duchovního spojení: ctít Pána za ty z mých budoucích farníků, kteří ho urážejí, nectí. Ovládání těla se tak nabízí za jiné.
Kdo jí mě, ten žije pro mne skrze mne. Celibát znamená v životě rozvoj, rozvinutí sil ve službách Božích. Nikoli zakrnění, plesnivění, lenošení, ale život, boj, stálou práci. Boj o hodnoty vyšší: vzdělání, výchova povahy atd. Vzestup. To všechno souvisí s ideou celibátu a bude ho činit mladým, schopným, ideálním lidem cenným, hodným toho, aby po něm sáhli.
Když prý přišli odpadlí kněží k prezidentovi, aby podporoval jejich požadavky, pokořil je hrozně poznámkou: Nepřinášíte nic pozitivního, to je samé ulehčování, odhazování závazků.
Přihlasme se zítra opět radostně k idei celibátní, nabídněme Bohu své tělo, ale živé, tedy i s duší: celé, cele! Všechny síly duše i těla, všechny schopnosti, veškerou energii, živenou Boží energií ve svatostánku. Soustředit ji jedním směrem z lásky k Bohu a k bližnímu. Pod tímto zorným úhlem prožít prázdniny. Nikoli v zahálce, to snad může dělat primán, ne však bo- hoslovec, který se rychle blíží k oltáři, aby přijal závazek plodného celibátu! Iniciativa! (36. 127)
Celibát
Nucený celibátník? Já ne! Z vlastní vůle jsem objal kříž, který mi v panictví skrze Církev nabídl Bůh. Otázka rozhodující
-celý kněžský život
-celé kněžské působení
-vnitřní štěstí
Idea. Zříká se ženy. Žena v organickém spojení s mužem značí člověka celého, dokonalého. Konečné cíle spojení muže se ženou jsou lidské, vyšší, duševní.
Cokoli muž v řádu přirozeného života hledá a podniká, vždy v centru těch tužeb a snah stojí jeho poměr k ženě. Nelze jich podceňovat. Tělesná stránka celibátu těžká a podlamující, hraje roli podřadnou. Čím silnější duše, tím chabější, slabší její vliv. Čím delší vytrvalost, tím slabší jejich útoky. Čím rozhodnější způsob boje, tím menší jeho oběti. Čím výše nás vede ideální láska k Bohu a k lidem, tím méně želíme, že jsme jich nepoznali. - Na duši záleží.
a) V pudu pohlavním revoltuje příroda nižší stránky - radikálnější - proti vyšší, jen aby tím jistěji dosáhla svých účelů: zachování lidstva. Pohlavní pud, dravý - je jako honící pes. Nic ho nedovede odstrašit od stálého slídění. Čenichá, loví, plaší své oběti - člověka, zejména doživotního celibátníka. Brutalizuje jeho oběť, tahá jej stále v nízký kruh svého vlivu, nedopouští mu, aby v ústraní své duše nesl odříkání se jeho - nutí ho patřit, stále hladového, do shluku rozkoší, jichž se zřekl, zabývat se jimi, které přece nesmějí být jeho. Jitří ránu, beztak těžkou, aby více bolela - nedá jí se zacelit, aby stále krvácela.
Je organické spojení mezi obětí a štěstím, jenže rodinný život začíná štěstím, jde k povinnosti, k oběti. - U panice naopak: začíná obětí a jde k štěstí vyššímu. Odměna přijde po vykonané práci po dostoupené výši.
b) Proti této pravdě bojuje v nás fantazie: líčíc štěstí, nezná stínu. A nezná světla, malujíc oběť. Mocný spojenec - nebo nepřítel, dle toho, jak jsme si ji zachovali a jak ji dovedeme ovládat. Z dojmů bezprostředních, minulých nebo přítomných, vysokých i nízkých v naší duši skládá své obrazy (vjemy očí, uší). Chorobná, zhýčkaná, nízká - může ochromit duši, jako nemocný reaguje na bolesti výkřikem na každý dotek zvenčí, byť (nechtě) přicházel. Vlastní vina, oběť? Je možně vítězství! Miliony živých dokladů v různých stavech. Je podmíněno ovšem užíváním prostředků k vytrvalosti. Organicky srostlé: oběť - pokrok, sebezápor, ctnost. To vyšší opravňuje zřeknutí se nižšího. Tisíce křesťanských heroů obojího pohlaví, kteří po žebříku té nejvyšší dokonalosti dostoupili, jsou důkazem. Nemalá je oběť celibátu. Závisí na cíli - na podnětu.
Církev nikdy neučila, že celibát sám o sobě je cílem. Zavrhovala celibát dobrovolně volený z pohnutek nízkých, sobeckých; za svůj přijala a jako klenot chovala jen celibát volený pro Boha a duše, pokud znamená dokonalé zasvěcení se Bohu. A tak je omezený celibát na duše zapálené láskou k Bohu a bližnímu, na duše královské, zdravé a silné duchem Božím a jeho milostí. A i pro ty ustanovila řadu zkoušek, pomůcek, ochranných hradeb, aby ta oběť byla k životu, ne k smrti! Běží o to, aby jednotlivci v jejím duchu, jejím návodem přinášeli oběť. Celibát není stav „mládenectví" - to je vyhnutí se legitimnímu manželství z důvodů nízkých, nýbrž vychází od pozitivní ctnosti: Buď dokonale čistý, abys mohl být dokonale Boží. Světský celibát spokojuje se legálním povrchem; církevní zabírá celého člověka na venek i dovnitř co do jakéhokoli pohlavního poměru ke každé ženě, vztahuje se i na nejtajnější myšlenky. Je to oběť ve svatyni srdce. První je ta skrytá, žhavá oběť, ta je duší celibátu, zaručuje věčné mládí. Běda tomu, kdo by viděl u kněžského celibátu jen legální povrch.
Dříve, hned od samého Krista, byl v Církvi celibát - ne vyčichlý, tajnou nemravností otrávený povrch, nýbrž hrdinská křesťanská ctnost. Tento již od staletí stávající celibát učinila Církev předmětem svého zákonodárství. Protože zákon se nemůže vztahovat na myšlenky: De internis non judicat praetor (ve vnitřních věcech nerozhoduje soudce), na věci naprosto skryté před vnější kontrolou, nepřístupné, aby se jich zákon uchopil, vložila svou ruku celibátníku na tělo, na vnější chápatelnou stránku svaté čistoty - zapovídajíc vstoupit v stav manželský. Na tělo ruku vložila, ale duši předpokládala, ano právě hledala, panictví svaté a dokonalé měla za cíl. Jako když u II. církevního přikázání přikazuje účast na mši svaté: přítomnost poroučí, zbožnost předpokládá a hledá! Církev nechtěla označit soužití ve svátosti manželství za hříšné. Váží si však celibátu a staví nad manželství, protože je spojen s větší, vyšší obětí, je to kříž vždy s vyšší ctností. Z ráje pochází manželství od samého Boha, Kristus ho povýšil na svátost: doživotní svazek člověka s člověkem. U celibátu je to doživotní svazek člověka s Bohem, svazek se světem nadpřirozeným.
Manželstvím oddal se člověk přímo světu přirozenému, aby jeho pomocí vznesl se k nadpřirozenému. Celibátem oddává se duše přímo nadpřirozenosti, aby jejím světlem vedena a sílena celeji a tím vroucněji sloužila též přirozenosti, lidstvu.
Bůh - cíl poslední. Co příměji k němu vede - tomu připadá prvenství.
Církev uzdravila starou pohanskou rodinu a trpěla pro pravou čest rodiny. Jako sídlo vyššího světla a tepla postavila kapli svatého celibátu. Jednak k tomu byla povolána od Krista. On to byl, který velebil panice - sv. Mt 19. Volil z matky panenské se narodit, panického sv. Jana zvláště miloval. A apoštol to byl, který v duchu Mistrově radil panictví. 1 Kor 7, 7. 8. 32-35.
Byla to celá stará, duchem Kristovým bezprostředně naplněná mučednická Církev prvních století, která neměla takřka dosti slov, aby jimi vyjádřila vznešenost panictví Bohu zasvěceného. Po tři sta let dlela často v žalářích nebo na popraviš- tích, vnitřně ukázněná, ovládaná přísností, která netrpěla nic co upomínalo na rozmařilý svět, co se jmenovalo těžký hřích. V té vyšší atmosféře zázraků a víry - v blízkosti mučedníků a svatých na cestě k popravišti - ze vzoru Kristova vyrůstal tehdy nikým uměle nepěstován, žádným církevním příkazem nechráněn bohatě a plně květ čistého Bohu posvěceného panenství a panictví. Byl to projev a záruka vyššího, co bylo v nich a čím se tak nesmírně lišili od pokleslého pohanského světa. Proto věnčili jím čela vůdců, biskupů, proto jej kladli doživotně do rukou těch, kteří s biskupem jim přisluhovali svatými tajemstvími: kněží, jáhnů. Nadešla doba, kdy Církev sestupovala z výšin mučednictví do nížin pravidelného společenského působení, kde kynul vliv, moc, kde změkčilost a marnost kladla osidla. Hynulo doživotní panenství. A tehdy řízením Ducha svatého začali - chtějíce Církev a jejího ducha zachovávat - uměle pěstit panictví. Kolem roku 300 objevuje se v západní Církvi první zákon, ukládající kněžím doživotní panictví. (Kánon 32. synody Elvirské) Podjáhnům zakázáno se ženit kolem r. 446 za Lva I., sňatky majoristů (nositelů vyšších svěcení) prohlášeny za neplatné za Inocence II. (1130- 43). Předtím byla to manželství nedovolená, ale platná. Živá, vyšší idea kněžského panictví byla předpokladem a podmínkou církevního zákona. Chtěla dosíci plného, mohutného, opravdu vyššího a svatého rozvinutí oněch nadpřirozených pokladů víry, svatosti a moci, které Kristus vložil do lůna kněžství. Chtěla vyplnit božské poslání v kléru.
Život kléru je srdcem, těžištěm života věřících - Církve. Církev stojí na kněžství. Celibát je pro kněze nejvíce stavovská ctnost, patetismus vyššího ducha. Dějiny uěí, že životní kněžské pravdy stojí na celibátu! Otřes celibátu = zevní otřes Církve co do jejího vyššího působení. Panictví je v knězi pokladnicí, zárukou i známkou vyššího kněžského života. Lék proti egoismu, aby se cele věnoval duším. Jak by se mohl cele věnovat - když by na jeho nejlepší část měla právo žena, děti.
Musí planout síla duše proti hříchu: duch modlitby, pokání, svaté ctnosti - tím uskutečňuje své povolání. Nevinnost se musí stát knězi již v semináři osobním problémem, osobním pokladem, jejž miluje a pěstí jako člověk, uplatňující sám sebe v kněžství k užitku, k plnosti svého rozvoje, k životnímu štěstí. Nemáme zahnívat, ale upevnit své síly pohlavním pudem. (29/1. 17)
Otázka celibátu je rozhodující pro celý váš kněžský život, kněžské působení, vnitřní štěstí. 4 roky jste o ní uvažovali, budete uvažovat v exerciciích - dnes jenom přehledná rekapitulace: idea celibátu - jeho obsah- praxe. Celibátem se zříká kněz zájmů světa: pohlavní lásky, která dochází v křesťanské rodině svého naplnění a posvěcení, lásky, práva, které zdědil po rodičích: ani jedinou myšlenkou, žádostí, skutkem nechce patřit ženě, zříká se jakéhokoliv sklonu, důvěrnosti, sebemenších projevů pohlavní lásky. To je jedna, negativní část celibátu - vyřazuje kněze z rodiny přirozené. Srdce však je stvořeno pro lásku, bez ní žít nemůže; nutno je naplnit a to je druhá, pozitivní část celibátu: místo nižší, byť přirozeně dobré lásky, otvírá se srdce proudům vyšší, nadpřirozené lásky kBohu. Kněz vyjadřuje tuto podstatnou změnu ve svém nitru při tonsuře. Zříká se lásky pohlavní, ale označuje nové dědictví, jehož se mu dostává: Dominus pars hereditatis meae! (Pán je mým podílem!) Tu es, qui restitues hereditatem meam mihi! Ty mně nahradíš, čeho se zříkám. Tak se kněžské srdce zřeklo lásky pohlavní. Stalo se cizincem vytrženým z milionů lidských srdcí a zůstalo by cizincem, kdyby se nenaplnilo láskou k Bohu. Láska k Bohu je láska k jeho zájmům a zájem Boží je spása duší lidských. A tak se kněz vrací skrze Boha k lidské společnosti jako k veliké rodině, plný vyšší, obětavější, plodnější lásky ke všem lidem bez rozdílu, jak bez rozdílu jsou dětmi nebeského Otce: milujícím srdcem Božím se dívá na svět kněz celibátník, který neustrnul pouze na první negativní stránce celibátu, na zřeknutí se lásky pohlavní. Naproti tomu ten, kdo se nenaplňuje vyšší láskou, nepochopil, nedosáhl cíle celibátu, je panic nemoudrý, který nese životem lampu bez oleje, formu bez obsahu, je neplodný. Do bílého šátku kněžského panictví zamotal svou hřivnu, je neplodný. Bůh však nechce neplodnost, nýbrž rozvoj energie. Nikdo nemá práva zříkat se bez vážných důvodů manželství. V něm má každý přirozeným způsobem rozvíjet veškerou svou energii, obětovat se v ustavičné práci výchově nového pokolení; zříká-li se kněz pro nebeské království manželského života, není tím dis- penzován od povinnosti rozvinout všechny své schopnosti; jako pouze změnil směr své lásky (místo ženy a vlastních dětí miluje Boha a jeho děti), tak musí pouze změnit směr životní práce. Měl své síly věnovat ženě a dětem, je povinen tím více, čím větší láska k Bohu ho pudí, využít veškeré své energie pro svaté zájmy Boží ve velké rodině Boží na zemi.
Kněz se celibátem nezříká lásky, nýbrž pouze nižší, všem přístupné lásky pohlavní -pro vyšší lásku k Bohu, nezříká se lidské společnosti, nýbrž jenom úzkého rodinného kruhu. Oddává se rodině vyšší, rodině Boží na zemi, církevní. Jeho rodinou je škola, kostel, farnost. Nezříká se práce pro lidstvo, jeho síly nejsou ztraceny - pouze práce omezené potřebami jedné rodiny - aby věnoval všechny své síly, stupňované láskou k Bohu a nadpřirozenou láskou k duším širší rodině, Církvi. Srovnej velkého Stojana!
Kněžským mrzoutem, odcizeným rodině vlastní i své farnosti, nerozumějícím srdcím, samotářem, podivíneňi, hrabiv- cem, ba pijanem, hrubiánem, může se stát kněz, zůstávaje při tom věrným celibátníkem! Jak to? On pochopil pouze první, negativní stránku celibátu, zřekl se ženy, nenaplňuje však svou lampu olejem lásky k Bohu. Jeho srdce musí milovat: miluje tedy sebe, své schopnosti, zásluhy, shání se po vyznamenání nebo miluje peníze, místo oleje chce doplnit lačné srdce alkoholem a dobrým jídlem. Odtud plyne, že i kněz - věrný celi- bátník - může zachovávat celibát, svůj závazek, jako těžké břemeno, nechápaje už jeho význam, zachovává jej z poslušnosti bez užitku pro sebe i jiné, bez zásluh.
To si nutno uvědomit před přijetím vyšších svěcení. A nutno zapřísahat každého, kdo by nechápal plně celibát a nebral ho na sebe s láskou, chtěje se zříci dobrovolně práva na pohlavní lásku, a nemá v srdci lásku k Bohu a k duším, aby svěcení nepřijímal. Takový může dojít splnění vůle Boží a též přirozeného štěstí ve svatém manželst\>í. V kněžství by zakrněl na škodu vlastní i na škodu nesmrtelných duší. (29/1. 24)
(na začátku zase jiného studijního roku). Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodinovo. (Ž 112) Tím žalmem vás posvátná liturgie vítá do semináře v předvečer prvního pátku a svátku sv. Terezie. Buď velebeno Hospodinovo jméno. To má být vaším životním úkolem: posvěcení jména Božího, šíření Božího království, hlásání a naplňování Boží vůle. Ve službách Krále králů. Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, který trůní na výsosti? Je tak vznešený a přece se zabývá našimi zaprášenými srdci, váží si naší lásky k jeho svatým zájmům. Chce nás stále zvedat z pozemského kalu, prachu: Slabého zdvihá z prachu, ze smetiště povyšuje chudáka, z bláta, aby ho posadil vedle knížat, vedle knížat svého lidu. Kolik už bylo těch jeho knížat? Apoštolově. Velicí papežové, biskupové, kněží, mučedníci prvních století, naši sv. bratři CM, sv. kněží našich vlastí. Mezi ně nás chce Bůh zvedat, mezi knížata víry.
Dal vám i možnost se vyzkoušet o prázdninách, osvědčit mu věrnost. Nyní, když jste se vrátili jako „knížata svého lidu", neožebračeni, s odvahou vychovávat se dále v horlivé kněze, jste vybízeni, abyste děkovali. Chvalte, Hospodinovi služebníci.
Na prahu nového studijního roku vás vítá řada světců. Svatý Václav, v jehož oktávě přijíždíte, rytíř Nejsvětější svátosti a Ducha svatého, svatí andělé strážní, sv. Terezie Ježíškova, sv. František z Assisi. Ti všichni přetvoravali své srdce podle srdce Ježíšova. Pokorou se stali velikými. Byli si vědomi slov Páně: Nebudete-li jako maličcí, nevejdete do nebeského království. Liturgie nám klade zítra vedle sebe pokoru a prostotu srdce - a věčnou odměnu. Epištola líčí bohatou odměnu za prostou důvěru pokorných: Jako řeka se bude vylévat na ně pokoj a jako rozvodněný potok sláva. Budou chováni jako děti u prsou matčiných, na klíně budou laskáni. Jako když matka dítě těší, tak já potěším vás. - A až uzříte mé dary, bude se vaše srdce radovat a vaše kosti nezestárnou. (Iz 66, 12-14)
Graduale nám opět připomíná, že pravá moudrost je skrytá učeným tohoto světa a že je zjevena maličkým, pokorným, prostým a chudým, těm, kteří nekladou své naděje v nic, než v samého Boha! Tys má naděje od mého mládí!
Communio podává líbezný text Dt, kde se líčí vychovatel- ská péče Boží o vyvolený národ: Všude jej vodil, poučoval, střežil jako zřítelnici svého oka. Jak orel budí k letu svá mláďata, jak nad nimi poletuje, rozepjal svá křídla, vzal ho a nosil na svých perutích. (Dt 32, 10-12) Tak můžeme doufat i my. Čím jsme mohli pohnout srdce Boží, aby nám věnovalo tolik pozornosti a přízně? Proč si volá právě nás? Je uchystán nás celý rok vychovávat, s opravdovou láskou učit létat k výšinám. Náš celoroční program: Humilis victima caritatis prop- ter regnum caelorum pro hominibus (pokorná oběť lásky kvůli nebeskému království, zaměřená pro lidi). (77. 65)
Sv. Štěpán 1932
Scéna: Kamenován. Hledí k nebi. Odtud pije sílu.
Prázdniny - významná zkouška věrnosti. Odcházíte v milosti posvěcující, chrámy Ducha sv. Máte i jeho 7 darů. To jsou vlastnosti, jimiž nás Duch sv. nakloňuje, abychom jeho osvícení ochotně přijímali a jeho vnuknutí poslouchali. S pouhou milostí se vlévají. Máte je v sobě. Možno jich použít, kdykoliv to Duch sv. uzná za vhodné. Je třeba, aby jeho vnuknutí působilo spolu s dávanou milostí hlavně tehdy, běží-li o úkony obtížnější, mimořádné a hrdinné. Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. (Řím 8, 14)
Naše doba není zbabělá. Dovede si vážit lidí pevných, charakterních, skloní se před bohoslovcem a knězem celým. Váš příklad, vaše radostné obličeje budou působit, vyvolávat nová kněžská povolání. (Budou přinášet) kněžskému stavu čest.
Duch sv. ať vás vede vnuknutím (andělů strážných) a dává zároveň sílu, abyste šli za ním, i kdyby z vážných důvodů žádal od vás oběti. Dar síly - krok dopředu. Milé, laskavé chování, jemné. Milost posvěcující nade vše. Milost statečnosti. Zdroj: Pohleděl k nebi, klekl na kolena. Vraťte se bez úhony na těle i na duši. Duch sv. vás provázej, Maria Panna a anděl strážný kéž vás opatrují. Vraťte se silnější, otužilí - k další práci! (52.30)
Kněžstvo arcidiecéze - svému dorostu
Tak je napsáno u obrazů sv. CM v seminární kapli. Připomíná to bohoslovcům, aby pamatovali na své kněžské dobrodince a aby, až sami budou kněžími, nezapomínali na seminář v ohledu duchovním i hmotném.
Duchovním. Aby informovali věřící o tom, jak roste kněz, jak musí být zavlažován - i když je v dobrém prostředí - modlitbami a osobními oběťmi věncích. Kněz je, jak to říká lidu biskup světitel, „rector navis" (lodivod). Věřícím musí záležet na tom, aby jejich lodivod byl spolehlivý, jinak skončí i s ním a s lodí, na níž jedou, v mořských hlubinách. Jde o osobní zájem každého věřícího. Sv. Otec Pius XII. vydal krásnou modlitbu za kněžská povolání. Vydali jsme už mnohokrát ve vysokém nákladu.
Je možné, že se budeme muset rozloučit s názvem „kněžská sobota", Svatý otec zasvětil první sobotu v měsíci Neposkvrněnému srdci Panny Marie. V Římě mají první čtvrtek. Ovšem myšlenka Kněžské soboty by se dala sloučit s myšlenkou mariánskou.
Bude dobré vyvolat zájem o seminář a informovat. Na podzim - to se právě chystají bohoslovci do semináře z prázdnin a přicházejí nově přihlášení. - Využít doby kněžských prvotin.
Je třeba věnovat ofěrám pro seminář velkou pozornost. Čím více bude seminář zajištěn po hmotné stránce, tím klidněji se může věnovat pak vlastní práci vy chovatelské. (77. 9)
Na vánoční prázdniny
Církev svatá nás nenechá dlouho v jásotu nad betlémským dítětem - nestačí se dívat na obětavou lásku, je třeba ji následovat. To malé dítě přišlo prolít za nás krev, radostně rozepne ruce na kříži - to bude vyšší radost, a té nás chce naučit Církev: radosti z podstoupené oběti za spásu bližního.
Rozjedete se zítra, budete kázat, působit svým příkladem. Nepřítel má už svůj program, máte ho i vy? Introit vám kreslí situaci, do které se mnohý z vás dostane: Zasedla knížata (temnot) a proti mně se umlouvala - proti novému člověku ve vás; a hříšníci mne pronásledovali - snad i zlí lidé se špatnými úmysly, muži i ženy. Čím budu v ty prázdniny? Povzdech se dere z hrudi: Pomoz mi, Pane, můj Bože, vždyť tvůj služebník se cvičí ve tvých ustanoveních! Jsem tvůj služebník, majetek, chraň si mě! Podmínka šťastných, požehnaných prázdnin: Blahoslavení bezúhonní na životní cestě, kteří chodí dle zákona Páně.
Mé okolí - situace o prázdninách. Nehledat příliš společnost. Vánoce jsou rodinné svátky. Zdroj síly: víra ve věčného Boha, nebe, svatostánek, rozjímání.
Přeji vám srdečně, abyste se dobře osvěžili a po svátcích opět radostně se vrátili. (32. 82)
K výkladu Gen 1, 26-2, 3
...Každá květina má své semeno, každý plod stromu své jádro, záruku nového života. Povrchní skutky dovedou snad okouzlit na den, pak zvadnou, zapadnou. My pracujeme pro věky, z naší práce mají žít tisíce věřících a růst z ní kněží.
Každá naše zralá myšlenka, každý dobře promyšlený skutek má v sobě i jádro, símě, které bude v budoucnu žít a působit, i kdyby na chvíli upadl ten skutek v zapomenutí. Pracujme důkladně, svědomitě, aby naše skutky měly jádro, zárodek nového klíčení. Už dnes má každý můj skutek vliv na duše, které mi budou svěřeny! (32.30)
Po vánočních prázdninách
Požehnaný, který přichází ve jménu Páně. Buď srdečně vítán každý z vás, kdo přichází - po nových zkušenostech - ve jménu Páně, pobízen do semináře touhou pokročit v sebevý- chovné práci pro sv. kněžské povolání. Je předvečer svátku Svaté rodiny, váš příchod je tím velmi vhodný: z malých, úzkých rodin a přece tak milých, s velkými srdci - do veliké rodiny seminární. Dobrovolně vytržení a vsazení sem, vrůstající a vyrůstající. Kéž zde žijeme jako jedna rodina, kéž tou rodinou zůstaneme v životě celém i po smrti. Sanctorum com- munio - spojeni v práci, radosti i strastech, pod pláštěm Mariiným, pod mocnou ochranou sv. Pěstouna, každý z nás alter Christus.
Byli jste doma, teď jste opět doma. Tam jste měli klid, zde práci podobně jako v domě Svaté rodiny v Nazaretě. Doba je vážná, národ vás očekává. Věnujte se tiché práci. Příprava může být důležitější než veřejná činnost.
30 let žil Spasitel ve skrytosti, jen tři roky v duchovní správě. Bylo by nebezpečné podceňovat skrytou práci zde v semináři. (34. 151)
Jděte i vy na mou vinici
Abyste dohlíželi, poroučeli? Sklízeli úrodu a hrozny pojídali? K čemu volá Bůh? K práci! Nutno obdělávat půdu, kamení vyhazovat, býlí trhat, nezdravé výhonky ořezávat. A to je třeba ohýbat se, až se pot řine. Postupovat dopředu pracně na kolenou. A poslouchat pána vinice. Práce je nejlepší vychovatelkou praktické povahy. Prací se vládne ... každý sám sobě. Musí potlačovat náladovost, netrpělivost, pěstit vytrvalost. Lenost je kletbou člověka. Ujídá ze srdce jednotlivců i národů. Ničí je, jako rez užírá železo. Netečnost-strašná vlastnost; bojovat proti ní celou duší. Nedbalec nepřeleze ani pahorek, jak by mohl překonat horu překážek, které se staví v cestu každému velkému dílu. Lenost je jed těla i ducha. U bohoslovce a kněze přímá cesta do pekla.
Poslušnost, modlitba, studium, každodenní boje o mravní úroveň a odstranění chyb, to je všechno práce. Seminární práce. Je tato práce radostná? Uhýbáš jí? Kdo nechce pracovat, ať nejí. Takový není hoden pozemských dobrodiní, která přijímá, nezasedne ani za stolem svého Otce (Lk 22, 30). Kolik Indů by obrátil František Xaverský, kdyby nebyl tak horlivý? On když se ještě plavil po moři, nečekal na den a hodinu, kdy se vylodí, aby pracoval pro spásu Indů. - Kdo by lenošil, postupuje sice druhými potlačován, ročník letí za ročníkem, ale uvnitř? Zakrněl. Kdo ho bude pohánět na vinici? Když mu zde nestačí oko a hlas Boží, svědomí? Na toho by byla každá hůl slabá. Je spokojený vinař, rolník, dokud nevidí výsledek? Nehledá nejlepší druhy, semena, jen aby co nejvíce sklidil? Co apatický bohoslovec, nic nevezme do ruky, lenost ho přemáhá. „Trestám své tělo a podrobuji si je v poslušnost." Jinak zvítězí v nás člověk. Postav se na náměstí, jestli tě někdo najde. Řád od ranního vstávání - nebo ven! Podmanit zemi - bez práce? (36. 1)