ANTONÍN ŠURÁNEK

2. Nic není však nad to těžšího! Radovat se s radujícími! Snazší je plakat s plačícími!

Šlechetní pozorují světlo na jiných a je uznávají, stínů si tak nevšímají. Mluví-li se o chybách velikého muže, řeknou: Je tak veliký, že skutečně zapomínám na tuto jeho malou vadu! Lidé opravdu vykoupení, znovu narození, jsou prosti veškeré nízké závisti. Např. známý Hayden se tak velice obdivoval hudebníku Porporovi, že se odhodlal dostat se do jeho domu, aby mohl být jeho sluhou. Každé ráno kartáčoval Porporův kabát, čistil boty a pořádal vlásenku. Z počátku Porpor na vetřelce bručíval, ale jeho mrzutost se brzy poddala a zvolna se proměnila v náklonnost. Poznal vlohy svého služebníka a učením ho přivedl na dráhu, na níž Hayden nabyl později to­lik slávy! On sám uznával velikost všech soudobých hudební­ků, i mladších než byl on sám. Muži opravdu velicí, znovu narození, se vyhledávají, podporují se, těší se z prospěchu dobra. Láska se raduje z pravdy!

Mravně malí jednají opačně: hledají na velkých jen stíny a radují se, když je uviděli. Lidé úzkého srdce, nemilující, egoisté, nejsou „znovu narození"! Láska nepřemýšlí o zlém. Když někdo stejně postavený má úspěch, považují to téměř za osobní urážku.

To buď účelem této konsiderace: zapřít srdce. Na tom zále­ží, hledat světlo na jiných, radovat se z toho, že Duch svatý tak se ukazuje, probleskuje. (44. 17)

Velké cíle vůle

Veliké cíle vyžadují veliké vypětí sil. Pryč s polovičatostí a s pohodlím. Duch se osvěžuje činností! Tělo ukázněností, se- bezáporem. I když to zní paradoxně, je to pravda!

Lidský živočišný život závisí na síle, radostnosti a svobodě života vnitřního, duševního, duchovního. Veliké cíle vůle vy­žadují veliké životní vypětí! V tom je záchrana! Ty cíle zde jsou, jen o to vypětí sil běží a to je v naší moci. Zdvojnásobit energii. Odvažovat se tam, kde lidé řeknou: to je nemožné. Doufej v Boha! Tolik učební látky - jak to zdolám? Odvahu, pusť se do toho s chutí! Člověk by nevěřil, co zmůže, co vytr­pí. Když je nejvíce práce, může člověk nejvíce. (44. 28)

K encyklice Pia XI.

O katolickém kněžství (Ad catholici sacerdotii)

Kněz pokračuje ve vykupitelském díle tím, že na místě Bo­žím odpouští hříchy a prostředkuje lidem milost, sílu k doko­nalé poslušnosti Božího zákona, na němž spočívá blaho lid­ské společnosti. Umožňuje nejužší sjednocení člověka s Bo­hem tím, že podává člověku tělo Páně. Tak sjednává člověku stále vyšší účast na božském životě Kristově a stále pevnější dispozici pro slavné zmrtvýchvstání.

Aby kněz mohl být odleskem Kristovým, snaží se být du­chovním, podřizuje tělo nadvládě ducha a zříká se mimo jiné také ukájení nejsilnějšího pudu pohlavního. Zavazuje se k doživotní čistotě myšlenek, slov a skutků. Zříká se přiroze­ného otcovství, aby mohl být více duchovním otcem svěře­ných věřících, aby měl srdce široké, nerozdělené.

Povolání ke kněžství je v prvé řadě věc milosti Boží. Ze strany člověkovy se vyžaduje:

1.    Naprosto svobodná volba.

2.    Čisté, nadpřirozené pohnutky: láska k Bohu a k duším; udržovat v duších vyšší život, zachraňovat je pro věčné štěstí.

3.    Mravně bezúhonný život. Úcta k ženě, sestře Panny Ma­rie, úctu k vlastnímu tělu, chrámu Ducha svatého. Pravá ne­vinnost nebo pravá kajícnost. - V semináři je kněz, který má za úkol věnovat se vnitřnímu růstu bohoslovců. Jmenuje se spirituál. Poznává povahy jednotlivců, jejich pohnutky, obtí­že a pomáhá jim v bratrské lásce, aby se vychovali v dobré kněze.

4.    Potřebné nadání, aby student mohl s úspěchem absolvo­vat bohovědu.

5.    Pevné zdraví, aby mohl zdolávat obtíže duchovní sprá­vy, které nyní, když volá pohraničí, budou tím větší.

Kristův kněz je kněz katolický, ale národ v něm neztrácí svého věrného syna. To dokázala poslední válka. Včera byl z rozkazu prezidenta republiky ozdoben řádem válečného kříže kněz, děkan CM bohoslovecké fakulty dr. Činek. Co zname­nali katoličtí kněží v koncentračních táborech, věznicích a káz­nicích, naznačil při včerejší akademické slavnosti předseda Svazu politických vězňů těmito slovy: Říkám to všude s na­prostou otevřeností a hrdostí: katoličtí kněží nám byli vzorem národní věrnosti a statečnosti. Oni nám dávali nejvíce. Ostat­ní nám mohli podstrčit kousek chleba nebo ohlodanou mrkev, ale víru v Boha, ve vítězství Boží spravedlnosti, pravdy, dob­ra a lásky - tu nám mohli dávat pouze naši dobří bratři - kato­ličtí kněží.

Kněz - alter Christus (druhý Kristus). Odlesk svaté osob­nosti Kristovy, pokračovatel jeho životního vykupitelského díla. Proto jde životem sám, bez rodiny, aby mohl být du­chovním otcem všech a jeho největším vyznamenáním je, když na jeho hrobě může být napsáno: prošel tímto světem konaje dobro. Patrno, že veliký arcibiskup Stojan mohl právem za­volat k českým studentům ve svém pastýřském listě: „Studen­ti, chcete-li vykonat pro svůj národ co nejvíce, staňte se kato­lickými kněžími!"    (52.33)

Informace studentům-abiturientům

...Zesnulý arcibiskup dr. Prečan řekl svým bohoslovcům, že poznají, budou-li horlivými kněžími, jak vděčni jsou lidé těm, kteří chrání, pěstují čistotu a tím ve štěstí udržují jejich svědomí. Každý kněz by mohl vyprávět o této vděčnosti. Mužové ošlehaní životem, plní tvrdých zkušeností odcházejí ze zpovědnice a tisknou knězi ruku tak, že cítí: Bůh vám za­plať! Starý rolník na Hané, když se před smrtí vyzpovídal, pravil: Tak dobře mně nikdy nebylo. Nyní už mohu odejít! A před 14 dny přiklekla v pohraničí ke zpovědnici mladá žena. Nebyla už 10 let u zpovědi. Rozplakala se, když pocítila zá­van Božího milosrdenství a odcházejíc skropila kněžskou ruku svými slzami.

Je tolik utrpení na světě. Tak málo skutečného štěstí. Kněz- lékař duší, odpouštějící na místě Božím hříchy a posilující v utrpení člověka, se stává velikým dobrodincem, o němž se může říci jako o jeho Mistru a Pánu: Prošel, konaje dobro. On je hlasatelem a zprostředkovatelem Božího milosrdenství, kte­rého nemocné lidstvo tolik potřebuje!

Kněz má být alter Christus, má milovat ovce Boží, pečovat o ně, dávat život minutu za minutou v mučednictví modlitby, práce, sebeoběti nekrvavé, popř. krvavé. Má se obětovat za druhé. Na sebe zapomínat, na druhé myslet jako matka, pro druhé pracovat jako otec do únavy, stravovat se jako svíce na oltáři ve službách Boha a duší. Jeho život má být jedinou ve­likou, nepřetržitou obětí.

Co vás povede na vysokou školu? Touha vykonat něco ve­likého? Pro koho? Sobec myslí na sebe. Má úzké srdce. Je malým člověkem, zůstává v zajetí svého já. Když nevyjde ze sebe, není schopen vykonat nic velikého (sv. Terezie Ježíško­va).

Pro koho tedy? Rodina je víc. Člověk už vyšel ze sebe, rozšířil srdce tím, že myslí na druhé, i když jsou to zatím nej- bližší příbuzní. Obec je ještě víc. Myslíme na spoluobčany, ne už blízké příbuzné, ale aspoň známé. Národ je ještě víc. Mys­líme na všechny, kteří žijí z téže kultury, mluví touž řečí, usi­lují o společnou lepší a slavnější budoucnost.

Církev je ještě víc - to jsou všechny národy, všichni lidé, bratři a sestry, mající účast na velikém díle vykoupení. Vr­cholnou lásku vyžaduje snaha vykonat něco velikého pro ne­konečného Boha a pro jeho velkolepé, svaté zájmy v lidstvu.

Nejvíce pro ty zájmy vykonal Ježíš Kristus. Dokonale se obětoval za druhé a protože nebyl pouhý člověk, měly jeho činy nekonečnou cenu a stal se tak spasitelem světa. Zaplatil jeho mravní dluhy, odčinil viny, odpykal tresty a nadto vydo­byl sílu, aby svět mohl být mravně lepší, světější a tím i šťast­nější. A od té chvíle volá Kristus lidi dobré vůle, aby pomáha­li přivlastňovat lidstvu ovoce jeho vykoupení. Úkolem kněze je obětovat (sebe), stát v čele (vést v boji), žehnat a světit, křtít a kázat. - Zeyer ve své básni Sestra Pascalina vyjadřuje krásnou formou několik obecných pravd: Vyslanec zabitého krále na Dálném východě prosí řeholnici, aby opustila klášter a jela s ním a svými modlitbami vzkřísila jeho vladaře. Když Pascalina váhá, povzbuzuje ji rytíř těmito slovy: Cesta k vel­kým činům je plná trní a hloží. Chceš-li spasit, musíš trpět. Nesmíš dbát hany a křivých výkladů (lidských). Chceš bez boje vítězit a Bohu sloužit bez obětí? (77.1)

a) V pudu pohlavním revoltuje příroda nižší stránky - radi­kálnější - proti vyšší, jen aby tím jistěji dosáhla svých účelů: zachování lidstva. Pohlavní pud, dravý - je jako honící pes. Nic ho nedovede odstrašit od stálého slídění. Čenichá, loví, plaší své oběti - člověka, zejména doživotního celibátníka. Brutalizuje jeho oběť, tahá jej stále v nízký kruh svého vlivu, nedopouští mu, aby v ústraní své duše nesl odříkání se jeho - nutí ho patřit, stále hladového, do shluku rozkoší, jichž se zře­kl, zabývat se jimi, které přece nesmějí být jeho. Jitří ránu, beztak těžkou, aby více bolela - nedá jí se zacelit, aby stále krvácela.

Je organické spojení mezi obětí a štěstím, jenže rodinný život začíná štěstím, jde k povinnosti, k oběti. - U panice na­opak: začíná obětí a jde k štěstí vyššímu. Odměna přijde po vykonané práci po dostoupené výši.

b) Proti této pravdě bojuje v nás fantazie: líčíc štěstí, nezná stínu. A nezná světla, malujíc oběť. Mocný spojenec - nebo nepřítel, dle toho, jak jsme si ji zachovali a jak ji dovedeme ovládat. Z dojmů bezprostředních, minulých nebo přítomných, vysokých i nízkých v naší duši skládá své obrazy (vjemy očí, uší). Chorobná, zhýčkaná, nízká - může ochromit duši, jako nemocný reaguje na bolesti výkřikem na každý dotek zvenčí, byť (nechtě) přicházel. Vlastní vina, oběť? Je možně vítězství! Miliony živých dokladů v různých stavech. Je podmíněno ovšem užíváním prostředků k vytrvalosti. Organicky srostlé: oběť - pokrok, sebezápor, ctnost. To vyšší opravňuje zřeknutí se nižšího. Tisíce křesťanských heroů obojího pohlaví, kteří po žebříku té nejvyšší dokonalosti dostoupili, jsou důkazem. Nemalá je oběť celibátu. Závisí na cíli - na podnětu.

Církev nikdy neučila, že celibát sám o sobě je cílem. Zavr­hovala celibát dobrovolně volený z pohnutek nízkých, sobec­kých; za svůj přijala a jako klenot chovala jen celibát volený pro Boha a duše, pokud znamená dokonalé zasvěcení se Bohu. A tak je omezený celibát na duše zapálené láskou k Bohu a bližnímu, na duše královské, zdravé a silné duchem Božím a jeho milostí. A i pro ty ustanovila řadu zkoušek, pomůcek, ochranných hradeb, aby ta oběť byla k životu, ne k smrti! Běží o to, aby jednotlivci v jejím duchu, jejím návodem přinášeli oběť. Celibát není stav „mládenectví" - to je vyhnutí se legi­timnímu manželství z důvodů nízkých, nýbrž vychází od po­zitivní ctnosti: Buď dokonale čistý, abys mohl být dokonale Boží. Světský celibát spokojuje se legálním povrchem; cír­kevní zabírá celého člověka na venek i dovnitř co do jakého­koli pohlavního poměru ke každé ženě, vztahuje se i na nejtajnější myšlenky. Je to oběť ve svatyni srdce. První je ta skrytá, žhavá oběť, ta je duší celibátu, zaručuje věčné mládí. Běda tomu, kdo by viděl u kněžského celibátu jen legální povrch.

Dříve, hned od samého Krista, byl v Církvi celibát - ne vyčichlý, tajnou nemravností otrávený povrch, nýbrž hrdin­ská křesťanská ctnost. Tento již od staletí stávající celibát učinila Církev předmětem svého zákonodárství. Protože zá­kon se nemůže vztahovat na myšlenky: De internis non judicat praetor (ve vnitřních věcech nerozhoduje soudce), na věci naprosto skryté před vnější kontrolou, nepřístupné, aby se jich zákon uchopil, vložila svou ruku celibátníku na tělo, na vnější chápatelnou stránku svaté čistoty - zapovídajíc vstou­pit v stav manželský. Na tělo ruku vložila, ale duši předpo­kládala, ano právě hledala, panictví svaté a dokonalé měla za cíl. Jako když u II. církevního přikázání přikazuje účast na mši svaté: přítomnost poroučí, zbožnost předpokládá a hledá! Církev nechtěla označit soužití ve svátosti manžel­ství za hříšné. Váží si však celibátu a staví nad manželství, protože je spojen s větší, vyšší obětí, je to kříž vždy s vyšší ctností. Z ráje pochází manželství od samého Boha, Kristus ho povýšil na svátost: doživotní svazek člověka s člověkem. U celibátu je to doživotní svazek člověka s Bohem, svazek se světem nadpřirozeným.

Manželstvím oddal se člověk přímo světu přirozenému, aby jeho pomocí vznesl se k nadpřirozenému. Celibátem oddává se duše přímo nadpřirozenosti, aby jejím světlem vedena a sílena celeji a tím vroucněji sloužila též přirozenosti, lidstvu.

Bůh - cíl poslední. Co příměji k němu vede - tomu připadá prvenství.

Církev uzdravila starou pohanskou rodinu a trpěla pro pra­vou čest rodiny. Jako sídlo vyššího světla a tepla postavila kapli svatého celibátu. Jednak k tomu byla povolána od Krista. On to byl, který velebil panice - sv. Mt 19. Volil z matky panen­ské se narodit, panického sv. Jana zvláště miloval. A apoštol to byl, který v duchu Mistrově radil panictví. 1 Kor 7, 7. 8. 32-35.

Byla to celá stará, duchem Kristovým bezprostředně napl­něná mučednická Církev prvních století, která neměla takřka dosti slov, aby jimi vyjádřila vznešenost panictví Bohu zasvě­ceného. Po tři sta let dlela často v žalářích nebo na popraviš- tích, vnitřně ukázněná, ovládaná přísností, která netrpěla nic co upomínalo na rozmařilý svět, co se jmenovalo těžký hřích. V té vyšší atmosféře zázraků a víry - v blízkosti mučedníků a svatých na cestě k popravišti - ze vzoru Kristova vyrůstal teh­dy nikým uměle nepěstován, žádným církevním příkazem ne­chráněn bohatě a plně květ čistého Bohu posvěceného panen­ství a panictví. Byl to projev a záruka vyššího, co bylo v nich a čím se tak nesmírně lišili od pokleslého pohanského světa. Proto věnčili jím čela vůdců, biskupů, proto jej kladli doži­votně do rukou těch, kteří s biskupem jim přisluhovali svatý­mi tajemstvími: kněží, jáhnů. Nadešla doba, kdy Církev se­stupovala z výšin mučednictví do nížin pravidelného spole­čenského působení, kde kynul vliv, moc, kde změkčilost a mar­nost kladla osidla. Hynulo doživotní panenství. A tehdy říze­ním Ducha svatého začali - chtějíce Církev a jejího ducha zachovávat - uměle pěstit panictví. Kolem roku 300 objevuje se v západní Církvi první zákon, ukládající kněžím doživotní panictví. (Kánon 32. synody Elvirské) Podjáhnům zakázáno se ženit kolem r. 446 za Lva I., sňatky majoristů (nositelů vyšších svěcení) prohlášeny za neplatné za Inocence II. (1130- 43). Předtím byla to manželství nedovolená, ale platná. Živá, vyšší idea kněžského panictví byla předpokladem a podmín­kou církevního zákona. Chtěla dosíci plného, mohutného, opravdu vyššího a svatého rozvinutí oněch nadpřirozených pokladů víry, svatosti a moci, které Kristus vložil do lůna kněž­ství. Chtěla vyplnit božské poslání v kléru.

Život kléru je srdcem, těžištěm života věřících - Církve. Církev stojí na kněžství. Celibát je pro kněze nejvíce stavov­ská ctnost, patetismus vyššího ducha. Dějiny uěí, že životní kněžské pravdy stojí na celibátu! Otřes celibátu = zevní otřes Církve co do jejího vyššího působení. Panictví je v knězi po­kladnicí, zárukou i známkou vyššího kněžského života. Lék proti egoismu, aby se cele věnoval duším. Jak by se mohl cele věnovat - když by na jeho nejlepší část měla právo žena, děti.

Musí planout síla duše proti hříchu: duch modlitby, poká­ní, svaté ctnosti - tím uskutečňuje své povolání. Nevinnost se musí stát knězi již v semináři osobním problémem, osob­ním pokladem, jejž miluje a pěstí jako člověk, uplatňující sám sebe v kněžství k užitku, k plnosti svého rozvoje, k ži­votnímu štěstí. Nemáme zahnívat, ale upevnit své síly po­hlavním pudem.          (29/1. 17)

Otázka celibátu je rozhodující pro celý váš kněžský život, kněžské působení, vnitřní štěstí. 4 roky jste o ní uvažovali, budete uvažovat v exerciciích - dnes jenom přehledná rekapi­tulace: idea celibátu - jeho obsah- praxe. Celibátem se zříká kněz zájmů světa: pohlavní lásky, která dochází v křesťanské rodině svého naplnění a posvěcení, lásky, práva, které zdědil po rodičích: ani jedinou myšlenkou, žádostí, skutkem nechce patřit ženě, zříká se jakéhokoliv sklonu, důvěrnosti, sebemen­ších projevů pohlavní lásky. To je jedna, negativní část celi­bátu - vyřazuje kněze z rodiny přirozené. Srdce však je stvo­řeno pro lásku, bez ní žít nemůže; nutno je naplnit a to je dru­há, pozitivní část celibátu: místo nižší, byť přirozeně dobré lásky, otvírá se srdce proudům vyšší, nadpřirozené lásky kBohu. Kněz vyjadřuje tuto podstatnou změnu ve svém nitru při tonsuře. Zříká se lásky pohlavní, ale označuje nové dědic­tví, jehož se mu dostává: Dominus pars hereditatis meae! (Pán je mým podílem!) Tu es, qui restitues hereditatem meam mihi! Ty mně nahradíš, čeho se zříkám. Tak se kněžské srdce zřek­lo lásky pohlavní. Stalo se cizincem vytrženým z milionů lid­ských srdcí a zůstalo by cizincem, kdyby se nenaplnilo láskou k Bohu. Láska k Bohu je láska k jeho zájmům a zájem Boží je spása duší lidských. A tak se kněz vrací skrze Boha k lidské společnosti jako k veliké rodině, plný vyšší, obětavější, plod­nější lásky ke všem lidem bez rozdílu, jak bez rozdílu jsou dětmi nebeského Otce: milujícím srdcem Božím se dívá na svět kněz celibátník, který neustrnul pouze na první negativní stránce celibátu, na zřeknutí se lásky pohlavní. Naproti tomu ten, kdo se nenaplňuje vyšší láskou, nepochopil, nedosáhl cíle celibátu, je panic nemoudrý, který nese životem lampu bez oleje, formu bez obsahu, je neplodný. Do bílého šátku kněž­ského panictví zamotal svou hřivnu, je neplodný. Bůh však nechce neplodnost, nýbrž rozvoj energie. Nikdo nemá práva zříkat se bez vážných důvodů manželství. V něm má každý přirozeným způsobem rozvíjet veškerou svou energii, oběto­vat se v ustavičné práci výchově nového pokolení; zříká-li se kněz pro nebeské království manželského života, není tím dis- penzován od povinnosti rozvinout všechny své schopnosti; jako pouze změnil směr své lásky (místo ženy a vlastních dětí miluje Boha a jeho děti), tak musí pouze změnit směr životní práce. Měl své síly věnovat ženě a dětem, je povinen tím více, čím větší láska k Bohu ho pudí, využít veškeré své energie pro svaté zájmy Boží ve velké rodině Boží na zemi.

Kněz se celibátem nezříká lásky, nýbrž pouze nižší, všem přístupné lásky pohlavní -pro vyšší lásku k Bohu, nezříká se lidské společnosti, nýbrž jenom úzkého rodinného kruhu. Oddává se rodině vyšší, rodině Boží na zemi, církevní. Jeho rodinou je škola, kostel, farnost. Nezříká se práce pro lidstvo, jeho síly nejsou ztraceny - pouze práce omezené potřebami jedné rodiny - aby věnoval všechny své síly, stupňované lás­kou k Bohu a nadpřirozenou láskou k duším širší rodině, Círk­vi. Srovnej velkého Stojana!

Kněžským mrzoutem, odcizeným rodině vlastní i své far­nosti, nerozumějícím srdcím, samotářem, podivíneňi, hrabiv- cem, ba pijanem, hrubiánem, může se stát kněz, zůstávaje při tom věrným celibátníkem! Jak to? On pochopil pouze první, negativní stránku celibátu, zřekl se ženy, nenaplňuje však svou lampu olejem lásky k Bohu. Jeho srdce musí milovat: miluje tedy sebe, své schopnosti, zásluhy, shání se po vyznamenání nebo miluje peníze, místo oleje chce doplnit lačné srdce alko­holem a dobrým jídlem. Odtud plyne, že i kněz - věrný celi- bátník - může zachovávat celibát, svůj závazek, jako těžké břemeno, nechápaje už jeho význam, zachovává jej z posluš­nosti bez užitku pro sebe i jiné, bez zásluh.

To si nutno uvědomit před přijetím vyšších svěcení. A nut­no zapřísahat každého, kdo by nechápal plně celibát a nebral ho na sebe s láskou, chtěje se zříci dobrovolně práva na po­hlavní lásku, a nemá v srdci lásku k Bohu a k duším, aby svě­cení nepřijímal. Takový může dojít splnění vůle Boží a též přirozeného štěstí ve svatém manželst\>í. V kněžství by zakr­něl na škodu vlastní i na škodu nesmrtelných duší. (29/1. 24)

Úvodní

(na začátku zase jiného studijního roku). Chvalte, Hospo­dinovi služebníci, chvalte jméno Hospodinovo. (Ž 112) Tím žalmem vás posvátná liturgie vítá do semináře v předvečer prvního pátku a svátku sv. Terezie. Buď velebeno Hospodino­vo jméno. To má být vaším životním úkolem: posvěcení jmé­na Božího, šíření Božího království, hlásání a naplňování Boží vůle. Ve službách Krále králů. Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, který trůní na výsosti? Je tak vznešený a přece se zabývá naši­mi zaprášenými srdci, váží si naší lásky k jeho svatým zá­jmům. Chce nás stále zvedat z pozemského kalu, prachu: Sla­bého zdvihá z prachu, ze smetiště povyšuje chudáka, z bláta, aby ho posadil vedle knížat, vedle knížat svého lidu. Kolik už bylo těch jeho knížat? Apoštolově. Velicí papežové, biskupo­vé, kněží, mučedníci prvních století, naši sv. bratři CM, sv. kněží našich vlastí. Mezi ně nás chce Bůh zvedat, mezi kníža­ta víry.

Dal vám i možnost se vyzkoušet o prázdninách, osvědčit mu věrnost. Nyní, když jste se vrátili jako „knížata svého lidu", neožebračeni, s odvahou vychovávat se dále v horlivé kněze, jste vybízeni, abyste děkovali. Chvalte, Hospodinovi služeb­níci.

Na prahu nového studijního roku vás vítá řada světců. Sva­tý Václav, v jehož oktávě přijíždíte, rytíř Nejsvětější svátosti a Ducha svatého, svatí andělé strážní, sv. Terezie Ježíškova, sv. František z Assisi. Ti všichni přetvoravali své srdce podle srdce Ježíšova. Pokorou se stali velikými. Byli si vědomi slov Páně: Nebudete-li jako maličcí, nevejdete do nebeského království. Liturgie nám klade zítra vedle sebe pokoru a prostotu srdce - a věčnou odměnu. Epištola líčí bohatou odměnu za prostou důvěru pokorných: Jako řeka se bude vylévat na ně pokoj a jako rozvodněný potok sláva. Budou chováni jako děti u pr­sou matčiných, na klíně budou laskáni. Jako když matka dítě těší, tak já potěším vás. - A až uzříte mé dary, bude se vaše srdce radovat a vaše kosti nezestárnou. (Iz 66, 12-14)

Graduale nám opět připomíná, že pravá moudrost je skrytá učeným tohoto světa a že je zjevena maličkým, pokorným, prostým a chudým, těm, kteří nekladou své naděje v nic, než v samého Boha! Tys má naděje od mého mládí!

Communio podává líbezný text Dt, kde se líčí vychovatel- ská péče Boží o vyvolený národ: Všude jej vodil, poučoval, střežil jako zřítelnici svého oka. Jak orel budí k letu svá mlá­ďata, jak nad nimi poletuje, rozepjal svá křídla, vzal ho a nosil na svých perutích. (Dt 32, 10-12) Tak můžeme doufat i my. Čím jsme mohli pohnout srdce Boží, aby nám věnovalo tolik pozornosti a přízně? Proč si volá právě nás? Je uchystán nás celý rok vychovávat, s opravdovou láskou učit létat k výši­nám. Náš celoroční program: Humilis victima caritatis prop- ter regnum caelorum pro hominibus (pokorná oběť lásky kvů­li nebeskému království, zaměřená pro lidi).     (77. 65) 

Před vánočními prázdninami

Sv. Štěpán 1932

Scéna: Kamenován. Hledí k nebi. Odtud pije sílu.

Prázdniny - významná zkouška věrnosti. Odcházíte v mi­losti posvěcující, chrámy Ducha sv. Máte i jeho 7 darů. To jsou vlastnosti, jimiž nás Duch sv. nakloňuje, abychom jeho osvícení ochotně přijímali a jeho vnuknutí poslouchali. S pou­hou milostí se vlévají. Máte je v sobě. Možno jich použít, kdykoliv to Duch sv. uzná za vhodné. Je třeba, aby jeho vnuk­nutí působilo spolu s dávanou milostí hlavně tehdy, běží-li o úkony obtížnější, mimořádné a hrdinné. Všichni, kdo se dá­vají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. (Řím 8, 14)

Naše doba není zbabělá. Dovede si vážit lidí pevných, cha­rakterních, skloní se před bohoslovcem a knězem celým. Váš příklad, vaše radostné obličeje budou působit, vyvolávat nová kněžská povolání. (Budou přinášet) kněžskému stavu čest.

Duch sv. ať vás vede vnuknutím (andělů strážných) a dává zároveň sílu, abyste šli za ním, i kdyby z vážných důvodů žádal od vás oběti. Dar síly - krok dopředu. Milé, laskavé chování, jemné. Milost posvěcující nade vše. Milost stateč­nosti. Zdroj: Pohleděl k nebi, klekl na kolena. Vraťte se bez úhony na těle i na duši. Duch sv. vás provázej, Maria Panna a anděl strážný kéž vás opatrují. Vraťte se silnější, otužilí - k další práci!           (52.30)

Kněžstvo arcidiecéze - svému dorostu

Tak je napsáno u obrazů sv. CM v seminární kapli. Připo­míná to bohoslovcům, aby pamatovali na své kněžské dobro­dince a aby, až sami budou kněžími, nezapomínali na seminář v ohledu duchovním i hmotném.

Duchovním. Aby informovali věřící o tom, jak roste kněz, jak musí být zavlažován - i když je v dobrém prostředí - modlitbami a osobními oběťmi věncích. Kněz je, jak to říká lidu biskup světitel, „rector navis" (lodivod). Věřícím musí záležet na tom, aby jejich lodivod byl spolehlivý, jinak skončí i s ním a s lodí, na níž jedou, v mořských hlubinách. Jde o osobní zájem každého věřícího. Sv. Otec Pius XII. vydal krásnou modlitbu za kněžská povolání. Vydali jsme už mno­hokrát ve vysokém nákladu.

Je možné, že se budeme muset rozloučit s názvem „kněž­ská sobota", Svatý otec zasvětil první sobotu v měsíci Nepo­skvrněnému srdci Panny Marie. V Římě mají první čtvrtek. Ovšem myšlenka Kněžské soboty by se dala sloučit s myšlen­kou mariánskou.

Bude dobré vyvolat zájem o seminář a informovat. Na pod­zim - to se právě chystají bohoslovci do semináře z prázdnin a přicházejí nově přihlášení. - Využít doby kněžských prvo­tin.

Je třeba věnovat ofěrám pro seminář velkou pozornost. Čím více bude seminář zajištěn po hmotné stránce, tím klidněji se může věnovat pak vlastní práci vy chovatelské.      (77. 9)

Na vánoční prázdniny

Církev svatá nás nenechá dlouho v jásotu nad betlémským dítětem - nestačí se dívat na obětavou lásku, je třeba ji násle­dovat. To malé dítě přišlo prolít za nás krev, radostně rozepne ruce na kříži - to bude vyšší radost, a té nás chce naučit Cír­kev: radosti z podstoupené oběti za spásu bližního.

Rozjedete se zítra, budete kázat, působit svým příkladem. Nepřítel má už svůj program, máte ho i vy? Introit vám kreslí situaci, do které se mnohý z vás dostane: Zasedla knížata (tem­not) a proti mně se umlouvala - proti novému člověku ve vás; a hříšníci mne pronásledovali - snad i zlí lidé se špatnými úmysly, muži i ženy. Čím budu v ty prázdniny? Povzdech se dere z hrudi: Pomoz mi, Pane, můj Bože, vždyť tvůj služebník se cvičí ve tvých ustanoveních! Jsem tvůj služebník, majetek, chraň si mě! Podmínka šťastných, požehnaných prázdnin: Bla­hoslavení bezúhonní na životní cestě, kteří chodí dle zákona Páně.

Mé okolí - situace o prázdninách. Nehledat příliš společ­nost. Vánoce jsou rodinné svátky. Zdroj síly: víra ve věčného Boha, nebe, svatostánek, rozjímání.

Přeji vám srdečně, abyste se dobře osvěžili a po svátcích opět radostně se vrátili.          (32. 82)

K výkladu Gen 1, 26-2, 3

...Každá květina má své semeno, každý plod stromu své jádro, záruku nového života. Povrchní skutky dovedou snad okouzlit na den, pak zvadnou, zapadnou. My pracujeme pro věky, z naší práce mají žít tisíce věřících a růst z ní kněží.

Každá naše zralá myšlenka, každý dobře promyšlený skutek má v sobě i jádro, símě, které bude v budoucnu žít a působit, i kdyby na chvíli upadl ten skutek v zapomenutí. Pracujme důkladně, svědomitě, aby naše skutky měly jádro, zárodek nového klíčení. Už dnes má každý můj skutek vliv na duše, které mi budou svěřeny!        (32.30)

Po vánočních prázdninách

Požehnaný, který přichází ve jménu Páně. Buď srdečně ví­tán každý z vás, kdo přichází - po nových zkušenostech - ve jménu Páně, pobízen do semináře touhou pokročit v sebevý- chovné práci pro sv. kněžské povolání. Je předvečer svátku Svaté rodiny, váš příchod je tím velmi vhodný: z malých, úz­kých rodin a přece tak milých, s velkými srdci - do veliké rodiny seminární. Dobrovolně vytržení a vsazení sem, vrůs­tající a vyrůstající. Kéž zde žijeme jako jedna rodina, kéž tou rodinou zůstaneme v životě celém i po smrti. Sanctorum com- munio - spojeni v práci, radosti i strastech, pod pláštěm Ma­riiným, pod mocnou ochranou sv. Pěstouna, každý z nás alter Christus.

Byli jste doma, teď jste opět doma. Tam jste měli klid, zde práci podobně jako v domě Svaté rodiny v Nazaretě. Doba je vážná, národ vás očekává. Věnujte se tiché práci. Příprava může být důležitější než veřejná činnost.

30 let žil Spasitel ve skrytosti, jen tři roky v duchovní sprá­vě. Bylo by nebezpečné podceňovat skrytou práci zde v semi­náři.           (34. 151)

Jděte i vy na mou vinici

Abyste dohlíželi, poroučeli? Sklízeli úrodu a hrozny pojí­dali? K čemu volá Bůh? K práci! Nutno obdělávat půdu, ka­mení vyhazovat, býlí trhat, nezdravé výhonky ořezávat. A to je třeba ohýbat se, až se pot řine. Postupovat dopředu pracně na kolenou. A poslouchat pána vinice. Práce je nejlepší vy­chovatelkou praktické povahy. Prací se vládne ... každý sám sobě. Musí potlačovat náladovost, netrpělivost, pěstit vytrva­lost. Lenost je kletbou člověka. Ujídá ze srdce jednotlivců i národů. Ničí je, jako rez užírá železo. Netečnost-strašná vlast­nost; bojovat proti ní celou duší. Nedbalec nepřeleze ani pa­horek, jak by mohl překonat horu překážek, které se staví v cestu každému velkému dílu. Lenost je jed těla i ducha. U bohoslovce a kněze přímá cesta do pekla.

Poslušnost, modlitba, studium, každodenní boje o mravní úroveň a odstranění chyb, to je všechno práce. Seminární práce. Je tato práce radostná? Uhýbáš jí? Kdo nechce pracovat, ať nejí. Takový není hoden pozemských dobrodiní, která přijí­má, nezasedne ani za stolem svého Otce (Lk 22, 30). Kolik Indů by obrátil František Xaverský, kdyby nebyl tak horlivý? On když se ještě plavil po moři, nečekal na den a hodinu, kdy se vylodí, aby pracoval pro spásu Indů. - Kdo by lenošil, po­stupuje sice druhými potlačován, ročník letí za ročníkem, ale uvnitř? Zakrněl. Kdo ho bude pohánět na vinici? Když mu zde nestačí oko a hlas Boží, svědomí? Na toho by byla každá hůl slabá. Je spokojený vinař, rolník, dokud nevidí výsledek? Nehledá nejlepší druhy, semena, jen aby co nejvíce sklidil? Co apatický bohoslovec, nic nevezme do ruky, lenost ho pře­máhá. „Trestám své tělo a podrobuji si je v poslušnost." Jinak zvítězí v nás člověk. Postav se na náměstí, jestli tě někdo na­jde. Řád od ranního vstávání - nebo ven! Podmanit zemi - bez práce?           (36. 1)

Uspořádal P. Alois Kotek

Vytiskla Matice cyrilometodějská s.r.o.