ANTONÍN ŠURÁNEK

Láska

Někteří odpadlí kněží omlouvali svůj odpad tím, že byli k celibátu přinuceni. Stáli před svěcením v rozpacích, v slepé uličce; cítili, že nemohou zpět - po 4 létech - jak hrozné ne­snáze by si vyvolali, nelásku rodičů a příbuzných, lidské řeči, těžko by se bez prostředků probíjeli. - A nejít zpět? Dát se vysvětit? Oběť by tu byla, ale ohně není, jenž by ji spálil. Není takové lásky k Bohu, která by radostně objala kněžské povin­nosti: kněžský celibát.

Chcete obětovat tělo! Bez lásky?

Láska je solí celibátu; bez ní je mrtvý, neplodný, chladný, smrtonosný. Byl-li by někdo v takové slepé uličce, vlastní vi­nou se tam dostal. Nemohl by se nikdy důvodně vymlouvat. Spáchal by zločin na svém vlastním životě. To by nebyla oběť, protože by nebyla z lásky, dobrovolná. Není uschopněn přijat svěcení; sebevražda! Celý náš život, každičká oběť, každý sku­tek má jenom tenkrát pravou cenu, je-li vykonán z lásky k Bohu. Bez lásky zevšedněl by život kněží, byla by to oběť bez ducha, bez zásluhy, byli byste živé mrtvoly. Ne, bez vy­pěstěné a cvikem v ctnosti pro budoucnost zajištěné lásky k Bohu ať se nikdo neodváží odrazit od břehu. Ten by záhy ­poznal hrůzu apoštolových slov (1 Kor 16, 22): Nemiluje-li někdo Pána našeho Ježíše Krista, bud proklet! Zpytujte srdce! Máte svou lásku k Bohu? Nemusí se jevit mocnými city, slad­kými náladami - caritas mere affectiva (pouze citová). Smě­rodatná je caritas effectiva, practica (láska skutkem, praxí): Dei, Domini, cognitio, agnitio - per bona opera manifestatio. (Poznání Boha, Pána, uznání a vyznání dobrými skutky.) Či­norodou láskou Boha jako nejvyšší Pravdu, Dobro a Krásu poznáváme, jako nej vyššího Pána uznáváme a vůli jeho ochot­ně plníme. Zachováváme přikázání a nenávidíme hřích. Kdo mě miluje, zachovává má přikázání. Šimone, miluješ mě? Chceš vědět, jsi-li bohatý - spočítej své oběti, které jsi přinesl z lásky k Bohu za 4 léta v semináři. Chceš vědět, jak vysoko tě cení Bůh? Zjisti, na kterém stupni lásky jsi nyní. Neochlad- la snad tvá první láska? Znalci duchovního života, kteří rozjí­mali Písmo sv. a učení Církve, rozlišují několik stupňů lásky k Bohu.

Láska musí být, pánové ve vás jako nevysychající pramen, který bude osvěžovat celý váš kněžský život. Budete stárnout, vrás­ky se budou rok za rokem vrývat do ustaraných čel, vlasy zešediví - jen srdce láskou k Bohu zanícené stárnout nesmí. Čím více bude chladnout krev ve vašich žilách, tím více musí planout ten oheň v srdci. - V tom je naše kněžské věčné mlá­dí: Bůh, který je původcem radosti od mého mládí. Láska - čím se jeví? Dobrými skutky. Uvažuj střízlivě, jak jsi mu blíz­ko. On je láska sama. Na kterém stupni lásky jsi ty? (29/1. 3)

Vyžaduje se tedy aspoň základní stupeň lásky k Bohu, kte­rý se jeví opravdovou lítostí nad hříchy, pevným předsevze­tím chránit se těžkého hříchu za každou cenu, touhou poznávat a plnit v budoucnu Boží vůli a konat ochotně dobré skutky. Srovnejte svou lásku s touto ctností u svého příkladu sv. Aloi­se.

To byl skutečný seraf svaté lásky k Bohu. Celý jeho život byl vzorným plněním přikázání: Miluj Boha nade všecko. Někdy byl tak uchvácen láskou, že nebyl schopen užívat smys­lů. Při modlitbě a rozjímání nepozoroval, přišel-li k němu ně­kdo a promluvil na něho. O Bohu a o nebi mluvíval se svatým zápalem. Ne nadarmo bývá zobrazován s křížem v ruce. Ten mu byl učebnicí a pramenem nové lásky. Každé poledne kle­čel před ním v rozjímání - caritas effectiva -"zvláštní milost Boží byla zdrojem účinné lásky a tu osvědčil sv. Alois doko­nale. Kdo miluje Boha nade všecko, ten se zříká všeho ochot­ně, jen aby vykonal Boží vůli. A to udělal on. Představte si bohatý zámek Gonzagy, jeho slávu a krásu, vlivy, známosti - jakou kariéru měl před sebou syn markraběte! A on? Opustil všechno a následoval Krista! A s jakou radostí se zříkal! Jak toužil po tom, jak léta zápasil, jen aby se mohl všeho zříci pro Krista! Jaké činil pokání za nepatrné poklesky svého dětství! V noviciátě byl vzorem všech: Ochotně konal nejnižší služby v nedostižitelné poslušnosti, v přísné sebekázni, v tuhém po­kání, ve vroucí, nelíčené zbožnosti a ve svědomitém plnění všech řádových povinností-obdivován představenými, za vzor dáván spolubratřím. Tak se připravoval Alois jako novic v Římě až do října 1586 - to musel do Neapole osvěžit zdraví. Vrátil se v květnu rok nato se zdravím nezlepšeným. Studoval na římské univerzitě filosofii a pak teologii. 25. února 1587 složil slib chudoby, čistoty a poslušnosti. Žil v klášteře Tova­ryšstva Ježíšova šest let. Toužil celou tu dobu po tom, aby umřel, aby se jeho milující duše mohla dokonale sjednotit s Bohem. Slavný kardinál Bellarmin ho nabádal, aby se mod­lil za prodloužení života. Alois mu odpověděl na smrtelném loži: „Ctihodný Otče, Bůh nemůže dát lidem větší milost, než když je volá z tohoto světa v okamžiku, kdy jsou ve stavu Boží milosti!"  (29/1.6)

Jak se jevila má láska k bližnímu - v mém životě? Vzpo­mínky snad už z dětství. Soucit s jinými - na střední škole. Bylo mně to lhostejno, věděl-li jsem, že spolužáci mravně hynou? (lehkomyslnost) Pomáhal jsem? V semináři. Z čeho se mohu přesvědčit, že je ve mně duch apoštolské horlivosti? Vlastně mé celkové snažení v duchovním životě i v modlitbě, rozjímání, sv. zpovědi, studium, opravdová výchova vůle, to je teploměr, který mi neklamně ukáže - neboť to všechno jsem měl shromažďovat z lásky k duším.

Ještě půl roku budete v semináři (mluví k bohoslovcům V. ročníku). Využijte té doby k rozší­ření svých srdcí: teplem se roztahují, rozněcujte v sobě lásku k Bohu a k duším. Kdo nehoří, nezapaluje. Pán Bůh po vás žádá, abyste ho milovali, on si toho zaslou­ží a. patří mu vaše láska, neboť on vás miloval dříve, vy mu jen oplácíte.

1. Žádá lásku. Proto stvořil veškeré tvorstvo a zachovává, aby nám jím ukázal několik paprsků své krásy, moudrosti, moci a síly, aby povzbuzoval naši lásku k Bohu. Syna na svět po­slal, aby nás naučil lásce. Oheň jsem vrhl na svět a co chci jiného než aby hořel! Prohlásil, že v přikázáních lásky tkví veškerý zákon i proroci: Miluj Pána, svého Boha z celého srd­ce! Všecka ostatní přikázání připravují pouze cestu lásce. Ctnosti k ní vedou jako prostředky a upevňují ji. Co jiného po tobě Hospodin žádá, než aby ses ho bál... a miloval ho? (Deut 10, 12) Víra a naděje připravují lásku anebo provázejí jako královnu: největší z nich je láska. Ostatní jsou načas, láska Boží navěky: láska nikdy nepřestává! Všechna milost Bohem po léta do srdce dávaná má jediný účel: naplnit nás láskou, sjednotit s Bohem, neboť Bůh je láska. Bůh si nás osvěcuje nebo dojímá, útěchami plní vždy jenom proto, aby si zajistil naši lásku - proto vstupuje Pán ve sv. hostii do srdce. Při po­slední večeři, které se tak podobají tyto vaše poslední pobož­nosti na rozloučenou, ustanovil Pán svátost lásky, aby upevnil lásku v srdcích apoštolů pro těžké doby, kdy snad i jejich víra zakolísá, naděje bude zhasínat, aby tam nevyhasla láska - ta je přivede Mistru zpět, byť kající... Musíš mít v srdci tu lásku, chceš-li přivábit srdce jiných, v nich tu lásku vznítit. Kdo ne­hoří, nezapálí!

2. Bůh si zaslouží lásky. Je nejvyšší dobro, vrchol krásy. On jediný může být důstojný předmět lásky. Kdo jako Bůh? Tvo­rové nejsou hodni, abych jim věnoval své srdce, ani jedinou myšlenku lásky pro ně samy. „Proč jsem tě dříve nepoznal, kráso vždy stará a přece vždy nová? Proč jsem tě dříve nemi­loval?" hořekoval sv. Augustin. A on aspoň, jak počal Boha poznávat, začal se důsledně odvracet od tvorů, rostl v lásce k němu. Co já? Viděl jsem pravdu skoro tak brzy jako světlo denní - od malička, a čím se obíralo mé srdce? Komu dalo přednost před Bohem? Kdy se vzpamatovalo? Pozdě jsem si tě zamiloval, Pane! Pozdě - pro tvou slávu, jak mnohých urá­žek bych tě byl ušetřil a snad jsem zavinil i to, že tě jiní uráže­li! Příliš pozdě - pro mou nevinnost. Jak čistá byla by lilie v mém srdci - lilie sv. Aloise, kdybych ti byl od počátku vě­noval svou lásku. Pozdě pro svou blaženost: kolik zklamání, kolik to bylo výčitek, strastí, bojů. Co jsem už vytrpěl za to, že jsem tě nemiloval! Smiluj se! Ještě nen [pozdě aspoň pro mé spasení; vezmi mne do své náruče, sevň a už nepusť, i kdybych sám - oslepený vášní- chtěl zpět.Mám pevný úmy­sl věnovat své srdce jen tobě a tvým duším,     (29fl. 10)

3. Zdá se mi, Pane, že ke mně mluvíš, ke mně vyvolenému ze zástupů, jako jsi promluvil k Petrovi, když jsi ho chtěl usta­novit pastýřem - správcem duší! Šimone Jonášův, miluješ mě více než tito? Ukazuješ při tom na ostatní věřící laiky; miluješ mě více než oni? Jinak bys nemohl být mým apoštolem. Mi­luješ mě? Co ti mám říci, Pane? Budu-li mlčet, vyznám, že není ve mně láska. Odpovím-li, že tě miluji, zda mi svědomí nevytkne život plný nestálosti, lhostejnosti. Odpovím, jak Petr odpověděl s lítostí v srdci: ty víš, co je ve mně lepšího, ty víš, jaké touhy mi kladeš do nitra svou milostí, ty víš, že tě chci milovat. Dals mi srdce, které je schopné lásky, nuže zmocni se ho! Nepravím: věděl jsi, neboť běda - z čeho bys to byl mohl soudit; vždyť málo bylo ve mně skutků lásky, sebezáporu v boji proti tělu, světu a ďáblu. Ale nyní můžeš tak soudit z lítosti, kterou cítím proto, že j sem tě dosud málo miloval. Můžeš sou­dit z pevného úmyslu, kterým se rozhoduji konat ode dneška svědomitě všeliké své povinnosti z lásky k tobě. Je ve mně toho sv. žáru jen jiskra. Už nyní chci vystoupit na sv. horu Boží, abych se ti obětoval; srdce je uchystáno, oběť je hotova, je jenom ohně třeba. Sešli z nebe ohnivý příval, který by mne spálil jako kdysi oběť Eliášovu!   (29/1. 12)

Modlitba

Mojžíš.Aplikace k Ex 17, 3-14 a 17, 11. Ještě málo a ukamenují mě. Mojžíš volal k Hospodinu. Udeříš do skály a vytryskne z ní voda. Lid se občerstvil, mohl pracovat a bojovat proti nepříteli.

Přišel Amalek, aby bojoval s Izraelem. Když se Mojžíš modlil s pozdviženýma rukama, vítězil Izrael. Když trochu ustal, vítězil Amalek. Aron a Hur tedy podpírali jeho ruce z obou stran. Jeho modlící se ruce přinesly vítězství. Kněz má být svému lidu takovým Mojžíšem, který bojuje s tělem a se světem plným hříchu i s ďáblem a tak svou modlitbou mu pomáhá k vítězství. Moj žíš volal k Hospodinu - to j e ten správ­ný způsob: klečet před svatostánkem a plný důvěry se s Bo­hem radit. On ukáže cestu, on svůj lid neopustí, ale bude jej živit, uhasí jeho žízeň, tělesně a duševně osvěží, aby byl schop­ný bojovat s Amalekem. Lid je zmaten, nechápe, proč trpí, když se přece drží pravé víry, poslouchá Hospodina. Nedůvě­řuje kněžím, je třeba nových metod, abychom lid udrželi - kde se jim učit? V modlitbě. Bůh svůj lid neopustí, posílí jej v boji, ale pak i kněz má přísnou povinnost (jako Mojžíš na svaté hoře Boží) s rukama sepjatýma ho podporovat. Ty kněž­ské ruce přemáhají svět, ne naše petice v rukou politiků.

Když měl Mojžíš ruce pozdvižené, vítězil Izrael, ale když jen trochu mu klesly, jen trochu přestal, vítězil Amalek. Uva­žujte dobře, jak by jednal bohoslovec, který by vstupoval do kněžského stavu a nebyl už mužem modlitby? Nebyla by to šílená odvaha? Co tedy? Nutno se stále učit modlitbě. Modli se už nyní za budoucí své svěřence, vždyť oni už teď bojují s tělem, světem a ďáblem, i v nitru každého z nás bojuje Izrael a Amalek. Dokud máme ruce sepjaté, tj. dokud se dobře modlí­me, vítězí v nás Izrael, to vyšší, lepší, ideálnější v nás. Začne- me-li odbývat, zanedbávat modlitbu, už cítíme, jak se vzmá­há Amalek.

Tedy jak k vlastní záchraně, tak v semináři k záchraně duší

nutně musíme být muži modlitby (ústní a rozjímavé). (32.118)

Važte si, pánové, modlitby jako velikého Božího daru. Pro­září vám celý život, osvítí rozum, posílí vůli, zušlechtí srdce - učiní z vás duchovní šlechtice, sblíží s Bohem. Laik se bez ní neobejde, čím by byl bez ní bohoslovec, kněz? Svěcením na kněze, dá-li Pán Bůh, dostane se vám v tom zvláštní, veliké stavovské milosti, která posílí všecky vaše schopnosti, upevní a rozmnoží vnitřní poklady zde v semináři nastřádané. Ale ty určité poklady už musíte mít a mezi nimi jeden z nejcenněj- ších: přesvědčení o potřebě modlitby a záliba v ní. K tomu se vychovávat jste povinni z vděčnosti. Bůh vás povýšil nad jiné, přitáhl k sobě blíž a výš - nebuďte lhostejni k tomu vyzname­nání, pěstěte neustále spojení s Bohem, rozmlouvejte s ním. Nejvhodnější je k tomu ta čtvrthodina po sv. přijímání, kdy dlí Bůh-člověk osobně ve vás. Proste ho s apoštoly: Pane, nauč nás se modliti. I modlitbě je třeba se učit, v ní se cvičit, pokor­ně, trpělivě. Největší překážkou je dobrovolné trvání v hří­chu, i všedním, a dobrovolná roztržitost. Prakticky upozorňu­ji na přípravu k modlitbě. Je nedůstojné Boha i člověka pad­nout bezmyšlenkovitě na kolena, okamžitě dělat kříž. Písmo sv. poučuje: Před modlitbou připrav svou duši a nebuď jako člověk, který pokouší Boha. Prospěje dát si před každou mod­litbu slovíčko proč? Proč jsem si klekl? Co chci dělat? Roz­mlouvat s Bohem, co mu řeknu, zač poděkuji, zač poprosím ap. Tělo je při modlitbě zvlášť chrámem duše, ať je podle toho v držení důstojné, ať se také modlí, i na ně pak působí spojení duše s Bohem, i na ně padá božská zář, tehdy je celý Člověk - v každém věku - nejkrásnější, i pohled na něho zve k následo­vání. A to bude vaše povinnost: naučit svěřený lid od malých dětí počínaje se modlit a vrátit tak lidu jeho duchovní šlech- tict\'í. Musíte být sami muži modlitby. K tomu směřuje semi­nární výchova, k tomu musí směřovat i vaše poctivá sebevý­chova!           (29/11. 6)

Ad a) Je to jednoduchá prosba, aby všechno myšlení a jed­nání během rozjímání mohlo prospět službě Boží. Je dobré tuto modlitbu improvizovat, např.: Uvědomuji si, že Bůh mě vidí. V pokoře se ti klaním a nabízím se cele do tvé služby, předkládám ti i toto rozjímání! Též tato modlitba může roz­hodným způsobem přispět k úspěchu meditace, je-li pokorná a vroucí. Rozjímání může být dobré. Je-li začátek povšechný, rozkašlaný, co bude dál.

Ad b) Paměť nebo fantazie si vzpomene krátce na děj a představí si ho jako obraz: vidíme místo, osoby, co se tam koná. Je dobře i abstraktní pravdu si tak znázornit. Tak to dě­lal Pán, když mluvil o milosti: svatební roucho, vinný kmen. Tímto obrazem je neklidný pták - naše fantazie - jaksi zaujat, na jedno místo připoután. Odletí-li trochu během rozjímání, má se kam vrátit, kde usednout.

Předběžné cvičení je krátká prosba o zvláštní užitek, které­ho chceme v rozjímání dosáhnout. Je to uznání, že musí po­moci Bůh k dobré modlitbě a zároveň pobídka naší vlastní vůle. Dobrá modlitba je také naší věcí, zvlášť dobré vůle a vnitřní touhy. Člověk nemůže být povrchní, lhostejný. Touha nás musí stále tlačit, hnát! V této druhé části si řeknu, co chci mít z rozjímání, např. horlivou nenávist k hříchu!

Obě průpravy musejí být rychlé, jinak by to byla ztráta času, nebezpečí rozptýlení. Chce-li někdo hrát na housle, nebude ztrácet zbytečně čas laděním nástroje, ale dá se co nejdříve do hry. Průpravy, preludia jsou jen laděním duševních mohut­ností. Rozum aby dostal zájem, vůle chuť, srdce aby v nás poskočilo.

Ad c) Podrobit každou pravdu těmto čtyřem otázkám: co se tu tají, jaké poučení, jaká pravda? Quid credendum. Třeba obraz ráje - co mi napovídá: dábel-lhář okrádá lidi o prvotní blaženost.

Pronikám k pravdě na příklad dle otázek: kdo ? Kdo to okrá­dá lidi? (Quis)

O co ? (Quid) Kde? (Ubi) Kdy - když nepracují. Paměť uka­zuje rozumu, rozum předkládá vůli a ta se nyní rozhoduje buď pro: plní se obdivem, touhou, nebo proti: odporem, nenávistí např. ke lháři ďáblu.

Rozum se snaží přesvědčit o pravdě, vniká do její krásy, hloubky, vznešenosti, důležitosti, hledá pohnutky, aby získal vůli, hodnotí poznání té pravdy pro život - citový závěr. Vůle krásou pravdy dotčená formuluje hned cesty buď odporu, nebo zalíbení, touhy. Hledá prostředky, jak utéci zlu, jak se zmoc­nit dobra, tvoří předsevzetí. U každé látky je nutno si říci: zde je něco krásného, užitečného pro tebe, jen hledej. Namáhej se! To je jako když v hoře dolují, kopou tunel - na kolenou, pomalu vpřed - ve tmě, až svitne světlo. Každé tajemství je jako ta skála na poušti, do níž Mojžíš udeřil hojí, až vytryskla voda. Tají v sobě bohatý pramen světla a vznětů. Jen uhodit a silně, vícekrát, s důvěrou v Boha.

Předsevzetí praktické, stručné, přesné.

Ad d) Rozjímání končí rozmluvou s Bohem, popř. s P. Marií, se svatými apod. Teď ať se rozezvučí city. Mluvit jako přítel k příteli, sluha s Pánem, hříšník se svým soudcem, dle látky. Děkovat, prosit, svěřit Bohu své trampoty, nedostatky, pochyb­nosti, potíže, naděje, celý stav své duše od srdce k srdci. Pán mě slyší.

Je ovšem dobré i během rozjímání promluvit otevřeně s Bohem např. střelnou modlitbou, poděkovat za něho, vzbu­dit lítost, prosit - jak a kde to srdce žádá. Netřeba čekat vůbec až na konec. To je pak živé, procítěné, teplé rozjímání.

Nakonec rozmluvy předložit sebe celého, své předsevzetí, poprosit o sílu, abych je splnil a přidat vzbuzení dobrého úmys­lu nebo nějakou ústní modlitbu.        (32.132)

Rozjímání

Velkým pomocníkem kněze je rozjímání. Jeho život je spjat se Spasitelem. Ježíš k našemu poučení strávil den v práci a noc v modlitbě. Život kněze je rozjímavý i činný a tyto dva prvky nemohou být od sebe odděleny bez ztráty a nebezpečí.

Při čtení je náš duch zaměřen na knihu, při rozjímání hledí náš duch a srdce přímo na Boha. Modlitba jako životní úkon víry a touhy je zaměřena k tomu, abychom dosáhli plnější poznání Boha a vnitřnějšího společenství s ním, a to v lásce a rozhodnutí, tj. srdcem a vůlí. Sv. Pavel říká, že putujeme ve víře a ne v patření.

Množství lidí žije po celý den tak, jakoby nebyl neviditelný a budoucí svět. Nerozjímají. Modlí se sice, ale jejich modlitba není duchovní. Jejich duch nestojí před Bohem a nesnaží se o něho a neprodlévá v ustavičné přítomnosti Ježíšovy mezi námi a neuvědomuje si přebývání svatého Ducha v každé čis­té a pokorné duši. Jestliže my si tyto věci zpřítomníme podob­ně jako prodavač na trhu hledí na balíky svého zboží anebo ten, kdo půjčuje peníze má přehled o garancích (zárukách) a svých kusech zlata, pak budeme sice žít v tomto světě, ale nebudeme mu patřit, podobni těm, kteří povstali s Kristem, a jsou s ním stále blaženi v nebeských příbytcích. „Jestliže jste povstali s Kristem, usilujte o to, co pochází shůry."

Tato živá představa neviditelných a nebeských věcí je lepší než všechna vhodná vnější pravidla, jak se má bohoslovec a kněz chránit a posilovat. Je to vnitřní světlo a vnitřní síla, kte­ré nosí s sebou vždy a všude, božská a nechybějící ochrana v každém nebezpečí a nouzi.

Nejdůležitější účinek rozjímání je ve zpřítomňování věcí víry, tj. neviditelného světa, jako kdyby byl viditelný, a budoucího, jako kdyby byl přítomný! Čteme o Mojžíši, že snesl hněv fara­óna, když viděl Toho, který byl neviditelný. Všechen strach před pozemským králem vyvanul v uvědomění si božské pří­tomnosti za trůnem, která převyšuje každý lidský majestát!

On je Bůh činný, nenávidí lenost. Mluví k nám dobrou kni­hou, která osvětluje nadpřirozené pravdy, na které pak živě hledíme v rozjímání. Studium.     (134. 7)

 Breviář

Zač prosíme Boha? Nunc dimittis - za propuštění z práce,abychom si oddechli a osvěžili k práci nové,v pokoji: aby odpustil vše, čím jsme popudili jeho hněv tím, že jsme jednali proti němu nebo ho uráželi v bližním!

Opatruj nás, když bdíme - než usneme, ať se zabýváme Kristem. Ochraňuj nás, když spíme! Na spánku mnoho zále­ží: určuje zpravidla zdar práce příštího dne. Jsme oprávněni prosit o klidnou noc, vždyť chceme zítra houževnatě sloužit Bohu!

Závěrem prosíme Boha, aby nám poslal své anděly, kteří by svou rodinu chránili proti pokušením padlých andělů. (32. 32)

Mariánská antifona

Už už se chystá dítě zavřít oči, ještě jeden pohled, poslední, na koho? Na matku. A sladký pohled matčin je mu odměnou. Šťastné dítě, můžeš klidně spát, jsi v blízkosti milující matky. Těmito úvahami nás těší sv. Církev, když ukončuje kompletář mariánskou antifonou. Chce, abychom netrhali, co patří ksobě, co spojil Bůh: Syna od matky; abychom bázeň před Synovou spravedlností mírnili důvěrou v nejsvětější matku! Je to také pozdrav pro ni!

1. Představme si P. Marii jako nebeskou královnu, upro­střed nebešťanů.

a) Královna. Je na nebeském trůně, královna nebe i země, lidí i andělů.

b) Matka. Jsem její dítě. Má důvěra roste: je matkou milo­srdenství. I když pochybím a na ni zapomenu, ona mne po­zvedne a milosrdně přitiskne na své srdce.

c) Život. Porodila nestvořené Slovo Boží, zdroj života. Skrze Marii k Ježíši. Mluví k nám: Kdo mě najde, nalezne život a přijme požehnání od Hospodina.

d) Sladkost. Je pro dítě něco sladšího než náruč matky?

e) Naše naděje. Jsme chudí sirotci, nemáme nikoho na zemi, kdo by nám tak dobře rozuměl a mohl nám pomoci, než Ma­ria. Jsem matkou svaté naděje.

f) Orodovnice. Maria obhajuje své děti. Její to snadné. Boží Syn udělá vše, co jí vidí na očích. Stačí mu jediný pohled, i nám stačí ke spáse. Má milosrdné oči. Panna - ona ví, co je to čistě žít, bude nás v bojích podporovat. Máme být panici a přitom i otcové (duchovní), může nás uschopnit. Denně k nám chodí Bůh do srdce; máme být jeho stánkem a roznášet ho světem - spolupůsobením Ducha svatého.

2. Co jsme my? Vyhnaní synové Evy - ona královna ve své říši. My potomci Adamovi, putující k domovu. Kde je náš pravý domov? Ráj? Lkajíce a plačíce v tomto slzavém údolí. Potoky slz jím proudí. Jeho slabé děti - každou chvíli upad­nou, zraní se - lkajíce a plačíce.

3. Naše prosby. Ukaž nám své milosrdné oči. Ty oči, které už tolik vyprosily, mateřské oči, které i zločince rozechvějí, zastydí se. Aby Bůh na nás nehleděl očima hněvu, až přijde soudit.

A Ježíše nám po tomto putování ukaž!    (32. 37)

Žalmy

Žalm 102 - díkůvzdání po sv. zpovědi

Ž 102 ze sobotního kompletáře je vroucím díkůvzdáním po sv. zpovědi. Používejte ho často! Veleb, duše má, Hospo­dina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno. A nezapo­meň na žádné z jeho dobrodiní, na to, co ti uštědřil! On od­pouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život za záhuby, on tě věnčí láskou a slitová­ním. Korunuje tě, duše královská. I když ti snad koruna spadla 5 hlavy, je zase dobře. Korunuje tě v milosrdenství a slitová- tlí. On štěstím sytí tvůj život, jak orlu se obnovuje tvé mládí. Skvostný obraz: orel unavený, s křídly poraněnými, s okem oslabeným se vrátil sklesle z prázdninové cesty. Vysoko vy­letěl a zvolna, zvolna padal. Teď je osvěžený, plný mladic­kého ohně, schopen nových vzletů. Jak orlu se obnovuje tvé mládí. Veleb, veleb duše má Hospodina! A vidí nové cesty, jistý směr, zná Boží vůli - oznámil své plány Mojžíšovi, iz­raelským synům své skutky. To jsme si nezasloužili, tak las­kavého Božího jednání! Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí. Jak je vzdálen východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti. Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. Jak bratrské je jeho srdce!

Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospo­din nad těmi, kdo se ho bojí. Rozpomněl se, že jsme jen prach. A ta myšlenka, že je nám odpuštěno navždy a že to Boží milo­srdenství je také i pro budoucno - milosrdenství Páně od věč­nosti do věčnosti, ta myšlenka nás nutí, abychom propukli v nadšené vzývání andělů a svatých, celého světa, ať vše se s námi spojí v jediný hymnus díků. Velebte Hospodina všichni jeho andělé, mocní silou, dbalí jeho rozkazů, poslušní na jeho slovo. Všechna jeho díla na všech místech jeho moci: veleb, duše má, Hospodina!

A ovšem nejen slovy! Cennější je mluva skutků. Co žádá Pán od spravedlivých, když se k němu obrací, aby je různým způso­bem plnil radostí? Aby šli stále vpřed ve svatosti, hodinu za hodinou, den za dnem! Byla-li svatá zpověď prvním krokem na cestě k lepšímu, musejí teď následovat kroky další, stejně vážné a opravdové! Zatím se všechno pojí v jediném, nezviklatelném předsevzetí: vpřed k dosažení sv. cíle, vpřed už za každou cenu, světlem i temnotami, radostí i zklamáními, slastí i strastí- vpřed! Bůh se mnou a ruka jeho nade mnou! Hospodin mě vede. I kdybych měl jít údolím stínů smrti, nebudu se bát! Vpřed, nezakrnět - a nikdy, nikdy zpět!        (32. 226)

Žalm 4

Obraz: David, pronásledovaný od Saula, nalezl bydlení pro sebe a pro své v Sikelegu. Achis musel vytáhnout proti nepřátelům a během třídenní nepřítomnosti vpadli do města Amalečané a všechno zničili (1 Sam 30, 1-6), ženy, starce i děti odvlékli s sebou. Když přišel David a jeho muži k městu, našli ho vypálené ohněm. Pozvedli své hlasy a plakali, dokud jim stačily slzy. David byl velmi zarmoucen. Lid ho chtěl ka­menovat, všichni mužové byli velmi rozhořčeni. Ale David se vzmužil v Pánu, svém Bohu. V této těžké úzkosti uchopil David harfu a předstoupil před roztrpčené válečníky a mocně je uchlácholil, když sáhl do strun a zpíval.

Obraz: Zničené město, majetek odvlečen, v bolesti stojí David před nimi s důvěrou v Boha. Vzmužil se v Pánu.

Prosí, aby vždy byl silný v Pánu a nedal se zlomit neú­spěchy! David se obrací k Bohu, k nepřátelům a malomysl- ným přátelům. Podle toho 3 body: K Bohu: Když jsem volal, Bůh mne vyslyšel! Tak často jsem volal. Kdykoli jsem volal! A už mluví k Bohu. Tys mě v soužení vysvobodil. Rozšířils mi srdce, že naše bolesti mohlo pojmout, a pomohls, když nadpřirozeně doufalo! Další prosba: Smiluj se nade mnou a slyš mou prosbu! Vyslyš teď, jako jsi jindy dělával!

Filii hominum - lidé; mluví k mladým, dětem světa na roz­díl od synů Božích. Jste jinak statní bojovníci, ale srdce po­bloudilé, zbabělé. Gravi corde. Jak dlouho chcete mít nechá­pavé srdce? Bez porozumění pro Boží věc? Proč? Protože příliš visíte na pomíjivých dobrech. Proč lpíte na tom, co je marné, a proč se sháníte po lži? Vedou vás falešné řeči proti Bohu a proti mně, že si všímáte lživých obžalob.

Uvědomte si! Vzpamatujte se! Já jsem svatý Boží. On si mě oddělil od vlastního lidu (mé kněžské povolání). Pamatuj­te: Hospodin vyznamenává svého svatého, Hospodin vyslyší, když k němu zavolám. Jsem na krále Bohem posvěcený, jemu zasvěcený, Bůh mě, svůj majetek, podivuhodně chrání a uchrá­ní!

Zhyne, kdo něco dělá proti pomazanému Páně. Hněvejte se na mne, ale nehřešte. Nejste-li se mnou spokojeni, nedejte se přece strhnout k hříšnému, vášnivému hněvu, který se vysky­tuje i u pohanů. Pozor na jazyk, ale i na tajný jazyk srdce! Podezřívání, nenávist, dali jste se strhnout štvaním davu, ale teď - v samotě - zpytujte svědomí, litujte! Propíchejte své srdce lítostí! A začněte lepší život, spravedlivý. Nepřinášejte oběti jen na oko, ale upřímně, pak můžete doufat v odpuštění.

Obrací se k malomyslným přátelům. Myslí, že už nikdy nebude dobře. Mnoho lidí říká: Kdo nám ukáže dobro? Uka­zuje malomyslným k Bohu, tam je zdroj lepších dober. Hos­podine, ukaž nám svou jasnou tvář! On je pro mě zdrojem větších radostí, než mají nepřátelé, kterým závidějí velkou kořist. Do mého srdce jsi vložil větší radost, než bývá z nad­bytku obilí a vinného moštu. I v tomto těžkém položení na­prosto se odevzdávám do Božích rukou. I když jsem sám, opuštěn - ty jsi se mnou! A důvěra Davidova nebyla zklamá­na. Poznal, že je vůle Boží, aby lupiče potrestal. Vytáhl se 600 muži za nimi, porazil je a s větší kořistí se vrátil.

Vzpomenout na minulost, uplynulý den, jak se projevovala přítomnost Boží. Napomenutí Davidovo vztahovat na sebe. Pryč s malomyslností, načerpat radost. Aťsi mají nadbytek obilí - to je i ta neblahá kořist, okrádání Boha, my máme pšenici ve svatostánku. Odtamtud nás také ozařuje jeho jasná tvář. Proto se upevnit v nezlomné důvěře, v klidu!   (32. 47)

Žalm 133

Oddělil kmen Levi, aby stál před ním ve službě. Dt 10, 8. Bůh chce být stále ve styku s lidmi. Každý kněz stojí denně ve službě. Žid 10, 11.

Žalm býval zpíván na konci svátků, když se lid odpoledne loučil s chrámem, aby se odebral do svých domovů. Lid v zástupech odcházel, (a jako kdyby říkal) my zde nebudeme, koho necháme za sebe, vás, kněze! Vy jste byli Bohem vyvo­leni, váš pravý domov je chrám. Lid vybízí, touží po tom, je svědomím, on chce kněze svaté - nyní, když se blíží večer! Stát = konat službu Boží. Staří, když se modlili, pozdvihovali ruce. Viz Mojžíš. Když se modlíme, jeho mějte na zřeteli.

Ze Siónu, kde Hospodin milostně sídlil ve svém chrámu ve svatostánku. Už si ty ruce připravujte, abyste mohli žeh­nat, hodně žehnat! Na to jsou. Bůh chce, nevázat mu ruce, Hospodin k Mojžíšovi: Řekni Áronovi a jeho synům (kně- žím): tak budete žehnat synům Izraele a říkat - Požehnej ti Hospodin a ochraňuj tě. Ať ti Pán ukáže svou tvář a smiluje se nad tebou. Ať skloní Hospodin svou tvář k tobě a dá ti pokoj. Budou vzývat mé jméno nad syny Izraele a já jim požehnám. Num 6, 22. On učinil nebe i zemi. Důkaz všemohoucnosti Boží. On ti může požehnat! Nádherné využití obsahu tohoto žalmu na konci každého dne pozemského putování k nebeskému Siónu za účelem po­vzbuzení k vytrvání ve službě a velebení Pána je také ve ve­černí modlitbě svaté Církve.

V nočních hodinách - noční hlídka v úředním zaměření kněžské služby. (Uvádíme nové aplikace.) Nyní- když mod­litba je na zemi vyslyšena, a když zlí s větší svobodou mohou hřešit. Kteří stojíte - před všemi anděly a svatými. Útěcha pro kněze, když svou modlitbu musí ukončit, že Bůh bez chval nezůstane. V nočních hodinách, tj. v této noci, během celého tohoto života. Pravé světlo přece teprve čekáme. Požehnej - kéž si zasloužíme toto požehnání pro sebe a pro jiné na konci (každého) dne.

Když se lid odpoledne loučil s chrámem, byl to rozhovor mezi poutníky a knězem. Tři verše zpíval lid, čtvrtý kněz. Co žádá lid od kněží, sluhů Páně? Zvedněte ruce ke svatyni, kde je váš domov, kde máte prodlévat ve dne v noci. Velebte Hos­podina!

Představme si dnešní zástup lidí zbavených víry, znavených poutníků. Co čekají od vás, budoucích kněží? Vložte tento žalm do úst těch, kteří této noci umírají. Noc jim nastává - jaký nám dávají úkol? Jaký kněz ze mne bude? Podle čeho to poznám? Jsem-li cizincem, jakou mám naději? Nač myslím, když se probudím v noci?

Požehnej ti Hospodin ze Siónu. Kéž každý z nás si zaslouží požehnání pro denní práci. On má neohraničenou moc! Pře­bývá ve svatostánku, to je jeho Sión na zemi!      (32. 64)

Žalm 83

Stařičký David se dověděl, že jeho nezdárný syn Absolon zosnoval spiknutí. Prohlásil se v Hebronu králem a táhne na Jeruzalém. David prchá s pláčem, bos, s hlavou zahalenou přes potok Cedron na horu Olivovou a odtud k Jordánu. Tu nedaleko města Manahaimu je zřízen jeho válečný stan. Da­vidovy pocity: Sedí ve stanu schýlen a vzpomíná na Sión, na milý jeruzalémský chrám. V tom slyš - jak hezky k němu zaznívá zpěv plný síly víry a naděje. Jeden z Davidových mistrů, snad Eman z rodiny Koreovců, potěšil touto písní srd­ce krále-vyhnance. Má tři části:

1-5 Touha po Hospodinových síních.

6-8 Štěstí těch, kdo tam mohou tr\>ale přebývat, kněží a levitů.

9-13 Prosba za ochranu Davida, Hospodinova Pomazané­ho. Pak píseň poutníků, jdoucích zdaleka na pouť do Jeruzalé­ma. Pro nás cesta slzavým údolím k nebeskému Jeruzalému.

1-5 Hospodin zástupů. Zástupy, vojsko: andělé, hvězdy, ptáci, ryby, pozemská zvířata, lidé. Všichni patří jemu. (Zkrá­ceno) 6-7 Údolím přes překážky - touha po svatosti. Vytrvat! Každým krokem čerpat novou sílu!

9-13 Chci být raději pohozený na prahu, poslední v chrá­mě; Hospodin neodepře štěstí těm, kdo žijí v nevinnosti. Da­vid je nevinen, a nebyl zklamán. Absolon byl poražen. Ani my nebudeme zklamáni, dojdeme cíle; zde oltáře, svatostán­ku. A pak tam, kam dojdeme slzavým údolím, budeme věčně patřit na Boha. Neodepře štěstí ani mně, ba naplní mne jím!

(32. 90)

Žalm 90

je hlavní žalm kompletáře. Když stvořené slunce zapadá, vzhlédne duše k věčnému slunci, podobně jako poutník, kte­rému náhlá noc skryje cestu. My v celém svém životě klade­me svou stezku do Božích rukou. Z našeho středu zaznívá prosba o ochranu a píseň chvály na Boha jako jasná píseň ptáčete, než v dřímotě vloží svou hlavičku pod křídlo. Boží andělé obklopí naše spárny a budou nad námi držet stráž! Posilněni Bohem budeme šlapat po nepřátelské moci.

(K některým výrazům:) Dítě má svůj azyl na klíně matky, já v Bohu. On tě vysvobodí z léčky ptáčníka - vzpomínejte, kolikrát bylo na vás nalíčeno. Od hrubého, drsného, pomlou- vačného slova. Vzpomínejte, jak bolí, jak mrzí po celý život! Ochrání tě svými perutěmi - jako matka chrání dítě vlastním tělem. Pod jeho perutěmi můžeš vždycky doufat! Štít a pavé­za je věrnost jeho - pravda, věrnost, která pravdu mluví a plní. Po zmiji a hadu budeš kráčet - úskočné, lstivé povahy; o bazilišku stačí věřit, že uhrane svým pohledem! Ženské oči! Lev - vlastní vášeň, drak žravý, ďábel nenasytný, na ty nej- krásnější oběti má nejvíc chuť.          (32. 57)

 Uspořádal P. Alois Kotek

Vytiskla Matice cyrilometodějská s.r.o.